Článek
Nejde o charitu, nejde to dělat napůl. Přechodný pěstoun musí dát dítěti rodinu, bezpečí a lásku v době, kdy se o něj vlastní rodiče postarat nemohou – kvůli nemoci, psychickým potížím, výkonu trestu, zanedbání nebo jen proto, že matka po porodu péči nezvládne, když dítě nechce. A od začátku ví, že dítě jednou předá dál. Do nové rodiny, k dlouhodobým pěstounům nebo i zpět domů.
Co vás přivedlo k přechodné pěstounské péči?
Josef: Syn David se osamostatnil a s Martinkou jsme doma zůstali sami. Cítili jsme prázdno. Lásky máme na rozdávání. Od známých jsme slyšeli o pěstounství, začali jsme zjišťovat podmínky. Nezalekli jsme se ani papírování, ani čekání. Řekli jsme si, že pomůžeme těm nejmenším překlenout těžký start do života.
Martina: Jsme materiálně zajištění, máme dům se zahradou. Chyběl v ní jen dětský smích. Prošli jsme kurzem, registrací a pak přišel telefon: „Máme pro vás dítě. Vyzvedněte si ho do 24 hodin.“ A Pepa měl najednou s kým dělat rošťárny.
Zvládá to jeden z vás, nebo oba?
Martina: Oba. Jinak to nejde. Dítě s bolestnou zkušeností nevěří dospělým. Obdivuji ženy, které to zvládají samy. Já mám péči jako práci na plný úvazek, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pepa chodí do zaměstnání, ale veškerý volný čas věnuje drobečkovi. Kdyby se něco stalo, může si na něj vzít i paragraf. Jsme rodina na dobu neurčitou. Na dlouhodobou péči už nemáme věk – za rok mi bude padesát, Pepovi už je. Až by dítě maturovalo, nám by bylo skoro sedmdesát. Proto přechodná péče.
Josef: Ze zákona máme na dítě rok. Pokud se rodina nenajde, soud lhůtu prodlouží. Naším úkolem je, aby se dítě nebálo světa a zažilo lásku.
Jak dlouho pěstouny děláte a kolik dětí u vás bylo?
Josef: Pět let, máme čtvrté dítě. Pro prvního chlapečka jsme jeli rovnou do porodnice. Dalším dvěma dětem bylo půl roku a osm měsíců. Současné holčičce byly necelé tři roky, když k nám přišla. Dnes je z ní veselá čtyřletá slečna. Žije Ledovým královstvím, Elzou a Annou.
Martina: Je to naše malá princezna. Chápe víc, než si dospělí myslí. Zpočátku jsem probrečela noci – byla hodně zanedbaná. Dnes ji od vrstevníků nerozeznáte. Jen mě někdy překvapí, že po Pepovi opakuje spisovnou češtinu. Já mluvím obecnou a jsem s ní celý den. Pepa je voják z povolání, má službu.
Jak to přijal váš syn David?
Martina: Dnes je to v pohodě. Těší se na sebe. Ale když mu bylo sedmadvacet, trochu žárlil. Ptal se, jestli může přijet na oběd, jestli ho máme pořád rádi. Všechno jsme si vysvětlili. Dnes nám fandí a s dětmi si zalumpačí.
Josef: David je taky voják. Pochopil, že pomáháme dětem srovnat krok s vrstevníky. Ty děti to neměly jednoduché. Snažíme se odbourat jejich bloky. Dáváme lásku a oni nám ji vracejí.
Znáte příběhy svěřených dětí?
Martina: Většinou ano, ale někdy bychom je raději neznali. Co některé děti zažily… Jsme malá republika, musíme chránit jejich anonymitu. Dáváme hlavně lásku. S naší princeznou jsme slavili už druhé narozeniny. Poprvé neznala dárky, byla vděčná i za trhání papíru. Letos založila ruce v bok: „Už zase kalhoty?“ A hned si je zkoušela. Je konečně svá.
Josef: Přála si letět letadlem, vidět moře, hrát si v písku. To má ze školky. Můžeme si to dovolit, tak jsme letěli do Egypta. To papírování ale bylo šílené – kopie, překlady, ověření, souhlas zákonného zástupce. Stálo to skoro jako další dovolená. Ale nelitujeme. Její radost nám všechno vrátila.
Jak zvládáte odchod dítěte?
Martina: Připravit se na to úplně nedá. Po odchodu několik dní brečím. Je to smutek i radost, že dítě jde do rodiny, která ho chce. Musíme děti připravit, vysvětlit jim to. Pomáháme jim vytěsnit to zlé. S novou rodinou se pak sejdeme. Zatím jsme měli vždy dobrý pocit. Fotky si schováváme, s Pepou je prohlížíme a vzpomínáme. Některé rodiny se ozvou a pozvou nás. To je největší odměna.
Josef: Děti to zvládají líp, než čekáte. Mají novou rodinu, ale nás rády vidí. Předvádějí, co umí. Obejmou nás. Dávají najevo, že jsme stále jejich.
Je loučení těžké? Potřebujete odbornou pomoc?
Martina: Je. Ale tak to má být. Pomoc potřebuji, a díky Pepovi to zvládám. Je to milující manžel, parťák, má vztah k dětem. Nestydím se přiznat, že někdy vyhledám pomoc terapeuta. Díky tomu se dokážu lépe s emocemi vyrovnat a být oporou dalším dětem. Obrovskou oporou je mi ale hlavně Pepa. Bez něj bych to dělat nemohla. Vybrala jsem si to jako životní poslání.
Josef: Martinka má lásky na rozdávání. Jsem rád, že mě k pěstounství přivedla. Vidět, jak se dítě rozmluví, reaguje na svět, na naše psy, přijímá i rozdává lásku – to je dar. Nikdy jsme nelitovali.
Jezdíte i na dovolenou?
Martina: Ano, normálně. Někdy jsou ale těžkosti. Jednou jsme se po týdnu museli vrátit. Malé vadila živá atmosféra hotelu, zvuk výtahu, ruch. Podřídili jsme se. Doma na zahradě byla spokojená.
Josef: Záleží, co děti prožily. Spouštěčem může být výtah, pláč jiných dětí, kočárek. Musíte hlídat výběr hotelu, pokoje, klidové zóny.
Měli jste v péči i sourozence?
Martina: Ne. Na to si netroufáme. Bereme vždy jedno dítě a dáváme mu maximum. Na dlouhodobou péči a pubertu už nemáme věk.
Josef: To bych nemohl chodit do práce. Museli bychom být o patnáct, dvacet let mladší.
Museli jste upravit bydlení?
Martina: Pepa zrušil garáže. Máme tam sklad – postýlky, kočárky, židličky, hračky. Po telefonátu máme 24 hodin, abychom pokojíček připravili. Dítě se v něm musí cítit dobře.
Josef: A hned řešíme lékaře, pediatra, zubaře. Jedna holčička se zubařů bála. Hodně nám pomáhá pediatr MUDr. Roland Meleg se sestřičkou Janou Blafkovou. Můžeme se na ně obrátit kdykoli. Děti je milují.
Vídáte se s dětmi i potom?
Martina: Čekáme na pozvání. Netlačíme se. Děti si na nás pamatují, berou nás jako širší rodinu. Vždy přivezeme drobný dárek. Ty rozzářené oči jsou největší odměna.
Josef: Máme štěstí, že nás zvou. Kdyby ne, respektovali bychom to. Hlavní je, že žádné naše dítě nemuselo do dětského domova.
Je to práce na plný úvazek? Za jakou odměnu?
Josef: Je. 24 hodin, 7 dní v týdnu. Tyhle děti potřebují víc. S Martinkou jsme sehraný tandem. Dáváme lásku a ony nám ji vracejí.
Martina: O peníze nejde. Mám to jako zaměstnání – 32 000 Kč, plus 6 300 Kč na potřeby dítěte. Pepa to dělá zadarmo. Odměna je příjemná, ale náklady na lékaře, posudky, poradce často spolknou většinu. Tahle práce není o penězích. Pepa si, nyní v padesáti letech, dodělává druhou vysokou školu, a to se zaměřením sociální práci, to kvůli dětem.
Litovali jste někdy? Hrozí vyhoření?
Martina: Nikdy. Ale je to vyčerpávající. Velkou oporu mám v Pepovi. Bez něj bych to určitě sama nezvládla. Občas zajdu k terapeutovi, abych ze sebe dostala to ošklivé, co dítě zažilo. Nestydím se požádat o pomoc. Scházíme se i s jinými pěstouny, sdílíme zkušenosti. Musíme být v pohodě kvůli dětem.
Josef: Poznávám, když je Martince těžko. Řešíme to hned. O pomoc si říct umíme. Děti nám dávají energii. To nás drží.
Co byste poradili zájemcům o přechodnou pěstounskou péči?
Martina: Hlavně trpělivost. Respektovat, v jakém stavu dítě přichází. Pomáhat mu láskou a respektem k plnohodnotnému životu. Děti jsou naše budoucnost.
Josef: Není to legrace. Není to cesta pro každého. Nedá se to dělat na zkoušku. Chce to plné nasazení a přesvědčení. Společnost tuhle práci potřebuje. A i malé dítě se ve světě orientuje. Naše současná holčička chce být policistkou. Jiné děti popelářem nebo kosmonautem. Mají představy, které by leckterý dospělý neměl. A vaši péči vracejí láskou, kterou jinde nezažijete.
-------------------------------------------------------------------
Kdo je přechodný pěstoun?
Stará se o dítě v krizi od několika dnů do jednoho roku, výjimečně déle. Cílem není adopce, ale stabilizace a předání do trvalé rodiny nebo i zpět domů. V České republice loni bylo takových dětí asi 700. Dětí, které je potřebují, tisíce. Dnes je to už ve druhé polovině roku 915 aktivních (čísla se neustále pohybují), celková pěstounská péče loni byla 14.631 osob (v některých rodinách jsou oba) v České republice.
Proč číst jejich příběh?
Protože zítra, pozítří možná půjdete kolem hřiště. A na lavičce bude sedět žena před padesátkou s malým dítětem. Nebude to maminka, ani babička. Bude to člověk, který se rozhodl, že rok svého života dá úplně cizímu dítěti. Aby jednou mohlo říct: „Tati, já jsem v pohádce.“
