Článek
Základní kola probíhala na rotách, potom v plucích, svazcích, armádních, okruhových a celorepublikových kolech.
Zpočátku jsem byl účastníkem, později jsem sedával i v porotách a ke konci jsem jezdil jako novinář.
To poslední období bylo vlastně nejhezčí. Vybíral jsem si, co chci vidět nebo slyšet, a z té tisícovky účastníků jsem mnohé znal podle jejich zálib i umu.
Takhle jednou sedím na folklóru.
Vystupoval vojenský útvar z Kutné Hory.
A mezi nimi ona.
Černovláska.
Kroj jí obepínal tělo tak, že jen naznačoval křivky – a právě to bylo horší než nahota.
Každý pohyb boků byl příslib.
Každé otočení malé pokušení.
Když se při poskoku sukně lehce nadzvedla a já zahlédl kousek stehna, věděl jsem, že mám problém.
Nejen že byla krásná.
Vyzařovala z ní energie ženy, která ví, že je chtěná – a baví ji to.
Navíc byla chytrá. Dálkově studovala vysokou školu a pracovala jako zdravotní sestra.
Něžná profese.
Divoká duše.
Nevím, jak jsme se seznámili.
Vím jen, že stála blízko.
Tak blízko, že jsem cítil její parfém.
Tak blízko, že se naše paže občas dotkly.
A pokaždé to bodlo.
Začali jsme si víc povídat.
Jednou se kolem mě motalo jiné děvče – a v jejích očích se objevilo něco temného a krásného zároveň. Žárlivost.
Možná právě ta rozhodla.
Jednoho večera jsme skončili v postýlce.
Bez velkých slov.
Jen pohledy.
Dech.
Ruce.
Když si sundala halenku, zastavil se mi dech.
Pevná, drobná prsa.
Napjatá.
Sebevědomá.
Dívala se na mě tak, že bylo jasné, že se ptát nemusím.
A já se neptal.
BYLA NĚŽNÝ URAGÁN
Nebyla jen mazlivá.
Byla něžná…
a zároveň hladová.
Uměla se ke mně přitulit tak, že jsem měl pocit, že se rozplynu.
A o chvíli později mě dokázala strhnout pod sebe s pohledem ženy, která přesně ví, co chce.
Byla uragán.
Ne ten, co ničí.
Ten, co bere dech.
Večer jsme respektovali práci toho druhého.
A noc patřila jen nám.
Líbala mě tak, že v tom bylo všechno – hlad, radost, zvědavost i nenasytnost.
Její ruce nikdy nezůstávaly dlouho v klidu.
Klouzaly, hledaly, mačkaly, přitahovaly.
Milovala dlouhé noci.
Milovala, když jsme se k sobě vraceli znovu a znovu.
Ležela mi často na hrudi, nahá, zpocená, s rozcuchanými vlasy.
Kreslila mi prstem po břiše.
A pak se ke mně znovu přitiskla, jako by chtěla říct: ještě.
Byla něžná v dotecích.
Ale nenasytná v chtění.
Nikdy ode mě nic nechtěla.
Žádné sliby.
Žádné plány.
Jen přítomnost.
Čtyřikrát až šestkrát do roka jsme spolu prožili nádherný týden.
Pracovní.
A přitom náš.
Nikdy jsem s ní nezažil chvilku, kdy bych se nudil.
Nikdy jsem netoužil být sám.
Byla chytrá, vtipná, nápaditá.
Krasavice inteligentní.
Když si na ni dnes vzpomenu, je mi hezky.
A zároveň se mi sevře srdce.
PRAŽSKÝ NÁVRAT
Po dvou letech ticha zazvonil telefon.
„Kdy pojedeš do Prahy? Už jsme se dlouho neviděli…“
Ten hlas.
Vyrazil jsem o tři dny dřív.
V garsonce jsme ze sebe skoro nesundali ruce.
Přezkušovala mě z otázek na přijímačky.
Seděla mi na klíně.
Šeptala odpovědi.
A mezi tím mě líbala na krk.
Milovali jsme se jako návrat i rozloučení zároveň.
Dlouho.
Pomalu.
Znovu a znovu.
Ráno jsem jí řekl, že mám pocit, jako by to bylo naposledy.
Přikývla.
Na nádraží mi oznámila, že se bude vdávat.
„Biologické hodiny už bijí na poplach.
Mám dobrou partii.
Mám ho ráda.
Je to bezvadný přítel.“
Políbila mě tak, jako by mi chtěla dát celé ty tři roky do jednoho polibku.
A dala.
EPILOG
My dva jsme byli ideální blízcí přátelé.
Věděli jsme o sobě všechno možné i nemožné.
Ale jako životní partneři bychom to nejspíš nedali.
Ona měla rozum.
A mně zůstaly vzpomínky.
Kdykoli si na ni vzpomenu,
usměju se.
A někde hluboko pod hrudní kostí to lehce zabolí.
Ach jo…
to byly časy.
