Článek
Jenže mužství se neměří kovem.
Pamatuju si ten opušťák. Cesta vlakem, pach uhlí a studeného kovu, kufr v ruce a hlava plná očekávání. Bráška měvytáhl na zábavu. Malé město. Kulturák. Hudba trochu přebuzená, světla příliš ostrá.
Byl jsem doma – a zároveňcizí.
V uniforměse na tebe dívají jinak.
Někdy s obdivem.
Někdy s odstupem.
Seděl jsem chvíli stranou, kabát přehozenýpřes židli, a sledoval parket. Holky se smály, kluci se předváděli. Vzduch byl těžký od parfémů a piva.
A pak si ke mněpřisedla blondýnka.
Ne křiklavá.
Ne vyzývavá.
Měla pomněnkové oči. A způsob, jakým se dívala, nebyl hladový. Byl zvídavý.
Začali jsme si povídat.
O knihách.
O divadle.
O tom, co chceme dělat, až budeme „opravdu dospělí“.
Smála se mým slovům, ale ne mně. To byl rozdíl, který jsem si tehdy neuměl pojmenovat, ale cítil jsem ho.
Kdyžzačal ploužák, vstala první.
Její tělo se ke mně přitisklo bez rozpaků. Cítil jsem jejíteplo přes látku šatů. Cítil jsem, jak se její boky lehce pohybují v rytmu hudby.
A pak měkousla do ucha.
Ne silně.
Jen tolik, aby mi došlo, že ten večer nekončí u rozhovorů.
Venku bylo ticho. Držela mě za ruku a vedla ulicemi, které jsem znal od dětství, a přesto mi připadaly nové.
„Třetí schod vrže,“ zašeptala, když jsme stoupali do podkroví. „Ať nevzbudíme stařečky.“
Ta věta měla v sobě něhu i spiklenectví.
Její pokoj byl malý. Postel, stůl, skříň. Měsíčnísvětlo se opíralo o okno a kreslilo na stěnách stíny.
Kdyžsi stáhla šaty, nebyla v tom výzva.
Bylo v tom rozhodnutí.
Přistoupil jsem k ní pomalu. Dotkl se jejího ramene. Pak klíčníkosti. Pak jsem sjel rukou po zádech, která se lehce prohnula.
Svlékala měs menší jistotou, než před chvílí působila. To mědojalo víc než cokoliv jiného.
Lehli jsme si.
Její kůže byla teplá a napjatá. Když jsem jípřejel dlaní po prsu, zadržela dech. Když jsem jí políbil krk, zavřela oči.
Spojili jsme se pomalu. Bez spěchu. Jako bychom oba věděli, že některé chvíle se nedají uspěchat.
Nepamatuju si detaily pohybu.
Pamatuju si její ruce na mých zádech.
Pamatuju si, jak měpřitáhla blíž, když jsem si myslel, že už jsme dost blízko.
Pamatuju si, že jsem se poprvé necítil jako kluk, který dobývá.
Ale jako muž, kterého někdo chce.
Ráno jsme sešli dolůna snídani.
U stolu seděl bráška.
Vedle něj její sestra.
Chvíli jsme na sebe zírali – a pak jsme se rozesmáli.
Život je někdy jednodušší, než si myslíme.
Tu dívku jsem užnikdy neviděl.
Ale ten opušťák mi zůstal.
Ne jako triumf.
Jako důkaz, že i v uniformě, i pod hodností, i za všemi očekáváními zůstává kluk, kterýchce být obejmutý.
A to se s věkem nemění.
Jen se to hůřpřiznává.
