Článek
Šumava umí být nádherná, ale v minulosti dokázala být také krutá a neúprosná. Mezi jejími nejtemnějšími příběhy vyčnívá tragédie, která na přelomu let 1851 a 1852 (některé prameny uvádějí rok 1853) postihla horské osady Velký a Malý Kozí Hřbety (Gross und Klein Ziegenruck) nedaleko Kašperských Hor. To, co začalo jako běžná šumavská zima, se během několika týdnů proměnilo v apokalypsu plnou hladu, nemocí a zoufalství, která vymazala z mapy polovinu tamních obyvatel.
Past vysoko v horách
Podzim roku 1851 byl nezvykle mírný a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít katastrofa. Horalé na Kozích Hřbetech, žijící v nadmořské výšce kolem 850 metrů, se proto nestihli dostatečně předzásobit jídlem ani krmivem pro dobytek. Pak ale přišel zlom.
Následující zima udeřila s nevídanou zuřivostí. Během krátké doby napadly metry sněhu. Situaci navíc fatálně zhoršila prudká obleva, po které okamžitě následovaly arktické mrazy. Na sněhové pokrývce se vytvořila tlustá, ledová krusta, kterou vzápětí zasypaly další přívaly nového sněhu.
Osada se ocitla v dokonalé pasti. Vyřezat cestu do údolí k Rejštejnu nebo Kašperským Horám bylo nad lidské síly. Sněhu bylo tolik, že lidé nemohli ani vycházet ze stavení – mezi chalupami, chlévy a studnami si museli prokopávat tunely v několikametrových závějích. Kozí Hřbety byly na více než tři měsíce kompletně odříznuty od zbytku světa.
Tři měsíce hrůzy: Hlad, mráz a tyfus
Zásoby mouky, brambor a sušeného masa v chalupách došly jako první. Hladovění začalo nejprve sužovat zvířata. Dobytek v chlévech postupně umíral vysílením, a přestože lidé měli k dispozici maso, bez možnosti rozdělat pořádný oheň (dřevo pod sněhem nešlo připravit a zásoby v kůlnách docházely) a v kombinaci s totálním vyčerpáním organismu to situaci nezachránilo.
Aby byl neštěstí dokonán, v promrzlých a oslabených rodinách, které se tísnily v jedné místnosti, aby si udržely aspoň zbytek tepla, propukla epidemie skvrnitého tyfu.
Nastaly nejhorší týdny v historii osady. Lidé umírali v horečkách a ti, co ještě měli zbytky sil, se museli dívat na své mrtvé příbuzné. Protože půda byla zmrzlá na kámen a venku zuřila vánice, nebylo možné nikoho pohřbít. Přeživší tak museli těla svých blízkých skládat do chladných komor, stodol, nebo je prostě nechávat ve vedlejších místnostech.
Hororové jaro a vlna solidarity
Když na jaře roku 1852 začal sníh konečně odtávat, dolů do údolí dorazily první zmatené zprávy o tom, že z Kozích Hřbetů už dlouho nikdo nesešel. Záchranná výprava z Kašperských Hor a Rejštejna, která do osady dorazila, našla výjev jako z hororu.
Našli zde jen stíny lidských bytostí – podvyživené, nemocné a šílené přeživší, kteří žili v sousedství desítek rozkládajících se těl svých sousedů a příbuzných. Podle dobových záznamů tehdy zemřela téměř polovina celé populace obou osad.
Jakmile se zpráva o tragédii rozšířila, zvedla se v okolních městech, zejména v Sušici, obrovská vlna solidarity. Lidé pořádali sbírky jídla, šatstva i peněz, aby pomohli těm, kteří přežili, postavit se znovu na nohy a pohřbít své mrtvé.
Odkaz v Klostermannových črtách
Tento děsivý příběh nenechal spát ani slavného spisovatele a kronikáře Šumavy Karla Klostermanna. Ten lidskou tragédii na Kozích Hřbetech barvitě popsal ve svém díle Črty ze Šumavy, kde vykreslil drsnou realitu tehdejšího života, v němž příroda držela nad lidskými osudy absolutní moc.
Po druhé světové válce potkal osady další tvrdý úder v podobě odsunu německého obyvatelstva a demolice většiny stavení. Dnes jsou Velký a Malý Kozí Hřbet klidným, až idylickým místem vyhledávaným chalupáři a turisty. Starou tragédii, kdy se sníh stal bílým rubášem pro desítky horalů, dnes připomínají už jen tiché křížky a opravené kapličky v krajině.
