Článek
V médiích se neustále dokola omílá, jak největší hrozbou pro životní prostředí v České republice představují motoristé a emise z dopravy. Společenská debata se smrskla na boj mezi zastánci spalovacích motorů a ekologickými aktivisty. Jenže zatímco veřejnost sleduje tuto zástupnou válku, skutečný viník drancování české přírody a rigidity průmyslu sedí v teple ministerských kanceláří. Paradoxně je jím Ministerstvo životního prostředí (MŽP).
Pokud by se totiž udělovala cena za nejefektivnější boj proti cílům Green Dealu a oběhovému hospodářství, české MŽP by s přehledem vyhrálo první cenu.
Odpad, nebo stavební materiál? Jak stát raději těží přírodu
Zatímco vyspělé západní státy (v čele se Skandinávií, Německem či Švýcarskem) pochopily, že klíčem k ekologii je cirkulární ekonomika, v Česku uvízly úřady v hluboké minulosti. Skvělým příkladem je nakládání s průmyslovými vedlejšími produkty, jako je struska z vysokých pecí nebo uhelný popílek.
V civilizovaném světě jde o cennou druhotnou surovinu, která se běžně přidává do betonových směsí nebo slouží jako podkladový materiál při stavbě silnic. Šetří se tím krajina, protože není nutné těžit nový kámen. V České republice? Pokud se tuzemská firma pokusí vyjmout strusku z režimu odpadu, deklaruje shodu a použije ji na stavbu cesty, riskuje likvidační milionové pokuty od České inspekce životního prostředí (ČIŽP) a nařízení, aby celý podklad vybagrovala. Výsledek? Popílek končí na skládkách a my raději dál bagrujeme české lesy a kopce kvůli těžbě kamene.
Skládkařský ráj a byrokratické peklo
Česká republika dlouhodobě selhává v energetickém využívání komunálního odpadu. Více než polovina toho, co vyhodíme, končí v zemi. Proč? Protože MŽP roky efektivně blokovalo legislativu pro výrobu tuhých alternativních paliv (TAP) a ekonomicky motivovalo k tomu, aby se odpad raději zakopával. Češi navíc za odpad historicky platí naprosté minimum – v porovnání se západem, ale dnes už i se Slovenskem, jsou poplatky směšné, což nijak nemotivuje k modernizaci infrastruktury.
Kapitolou samou o sobě je mezinárodní obchod s komoditami a druhotnými surovinami. Na mezinárodních konferencích BIR (Bureau of International Recycling) běžně potkáte ministry životního prostředí ze zemí, které berou recyklaci jako technologický byznys budoucnosti. Českého zástupce tam neuvidíte.
Tento nezájem se propisuje do praxe. Pokud potřebujete přeshraniční notifikaci pro převoz materiálu, v Německu či Rakousku je proces vyřízen za dva týdny. Na českém MŽP se stejný papír podepisuje 11 měsíců. V dynamickém světě komoditního byznysu to znamená jediné – zahraniční partneři s českými firmami raději přestanou obchodovat.
Buzerace poctivých, impotence vůči mafii
A jak na tento dysfunkční systém reagují kontrolní orgány? ČIŽP a Celní správa často fungují v podivné symbióze, která připomíná spíše kartel zaměřený na legální podnikatele. Kontrolovat poctivou firmu s dohledatelnou historií a kamiony je totiž snadné. Stačí formální chyba v papírech, nesprávný kód materiálu a úředník může na základě „důvodného podezření“ zničit celý byznys.
Naopak skutečná odpadová mafie, která v noci naváží nebezpečný odpad do starých areálů a operuje přes fiktivní firmy, zůstává často bez trestu. Vyžadovala by totiž skutečnou detektivní práci, a ne jen pohodlné odškrtávání kolonky u silniční kontroly.
Kdo tedy vlastně brzdí Green Deal?
Je načase si přiznat pravdu. Vyhlásit chráněné území a chránit faunu a flóru je správné a potřebné, ale na to stát nepotřebuje takto obří, rigidní aparát. Pokud má být Green Deal o transformaci průmyslu na moderní a čistý, pak jsou to právě firmy, které ho chtějí realizovat, protože jim to dává ekonomický smysl.
Největším nepřítelem ekologie v ČR tak nejsou řidiči aut, ale úředníci, kteří nerozumí tomu, jak funguje moderní svět a globální ekonomika. Svou hloupostí, pomalostí a alibismem totiž reálně udržují české životní prostředí v minulém století.
