Jižní Afrika tak, jak ji neznáme

Když se řekne Jižní Afrika, většině z nás naskočí představa země s vysokou kriminalitou, hlubokými sociálními rozdíly a pohnutou minulostí. Přesto jsem se – na základě doporučení známého – rozhodl tuhle zemi poznat na vlastní pěst. Bez cestovky, bez delegáta, jen já, pronajaté auto a chuť pochopit, jak vypadá každodenní život v místě, které je na hony vzdálené středoevropskému komfortu. A výsledek? Jižní Afrika je mnohem víc než strašáky v médiích. Je syrová, upřímná, krásná i chaotická… a přesně proto stojí za to ji zažít.

Jižní Afrika je domovem více než 60 milionů obyvatel, mluví se zde 11 oficiálními jazyky a měnou je rand (ZAR) – příjemné překvapení pro českou peněženku. Zatímco u nás si za pořádný steak z hovězí svíčkové připlatíte, v JAR vás večeře v restauraci vyjde klidně dvakrát levněji než v Praze. A to je jen začátek.

Mým hlavním cílem se stal Durban, třetí největší město země, ležící v provincii KwaZulu-Natal – domově největšího počtu potomků slavného kmene Zulů. Lidé jsou zde přímí a umí říct věci narovinu.

Ubytoval jsem se v půvabné čtvrti uMhlanga Rocks, která je na zdejší poměry velmi bezpečná a dobře udržovaná. Moje hostitelka – typická Britka, jak vystřižená z éry kolonizátorů – mi během prvních minut vysvětlila, jak to tu chodí. Stačil její povzdech:

„Durban is not what it used to be…“

Bylo v něm slyšet zklamání z vedení města, které podle ní roky přehlíží zhoršující se bezpečnostní situaci. Přesto uMhlanga působí jako oáza, kde si můžete dát kávu nebo se projít po promenádě a pozorovat divoké vlny Indického oceánu.

Ačkoli je uMhlanga Rocks moderní a pulzující, centrum Durbanu stále nese výraznou stopu britské koloniální éry. Dominantou historického jádra je majestátní radnice, která působí spíše jako palác než budova městské správy. Hned vedle ní stojí přírodovědné muzeum, plné působivých expozic a scén z africké přírody.

Název „Durban“ vznikl na počest sira Benjamina d'Urba, britského guvernéra, který v 19. století sehrál významnou roli při rozšiřování koloniální moci v této části Afriky. Je to připomínka minulosti, na kterou místní nahlížejí různě – pro jedny je to dědictví, pro jiné zátěž nebo dokonce stigma.

Jednou z nejbizarnějších, ale zároveň nejcharakterističtějších zkušeností byl chaos s parkováním v centru. Parkovací automaty nefungují, takže systém nahrazují dva typy „strážců“:

Zaparkoval jsem kousek od radnice. Přestože jsem byl v místě ubytování důrazně poučen, že v centru Durbanu není radno se příliš procházet, zvědavost nakonec převážila. Rozhodl jsem se udělat malou obhlídku okolí – radnice, sousedního parku a přilehlých ulic, kde se historie mísí s každodenním chaosem.

Než jsem odešel od auta, zeptal jsem se dvou uniformovaných dam, zda potřebuji parkovací lístek. Jedna z nich – baculatá černoška s odzbrojujícím, až nakažlivým úsměvem – se na mě podívala, mávla rukou a ujistila mě, že je všechno v pořádku a můžu zde v klidu stát.

Poděkoval jsem.
Ona se ke mně naklonila a pronesla:

„You’re cute.“

V jejím tónu nebyla ani stopa přetvářky. Tohle je Jižní Afrika v kostce – lidé jsou přímí, říkají věci na rovinu a jejich upřímnost je osvěžující, ať už vás vyvede z míry, nebo vám jen vyvolá úsměv.

Jedno odpoledne jsem vyrazil na menší safari kousek od Durbanu. PheZulu Safari je místo, kde můžete během pár hodin nasát kus africké kultury i divočiny. Nabízí tradiční vystoupení zulských tanečníků, ukázku toho, jak Zuluové dříve žili, jak probíhaly námluvy, a nechybí ani menší park s plazy. To nejlepší však byla projížďka safari parkem v otevřené Toyotě Land Cruiser.

Na hlavním parkovišti si nás převzal zulský průvodce v béžové kombinéze a klobouku. Nahodil motor Land Cruiseru a během chvilky se vůz začal drát do prudkého kopce. Jakmile jsme překonali hřeben, otevřela se před námi scenérie jako vystřižená z přírodopisného dokumentu: žirafy ladně proplouvající mezi stromy, zebry postávající ve stínu akácií a statný africký buvol, který nás pozoroval pohledem, jako by zvažoval, zda jsme vítaní hosté. V zalesněných částech parku jsme zahlédli i množství antilop – zejména impal – i když většina z nich se při našem příjezdu raději bleskově vytratila do křoví.

Nejsilnější okamžik přišel, když jsme se ocitli sotva tři metry od majestátní žirafy. Neuhnula, jen nás tiše pozorovala svýma obrovskýma očima. Ten klid, ta důstojnost… to byl moment, kdy jsem si poprvé opravdu uvědomil, jak křehké a přitom ohromující je setkání s africkou přírodou.

Cestování po Jižní Africe na vlastní pěst není pro každého. Někdo ocení luxusní resorty, jiný touží po autenticitě – a přesně tu jsem našel. Durban mi ukázal zemi plnou kontrastů: nádherné pláže střídající se s rozpadlými chodníky, srdečné lidi, kteří neváhají varovat před místy, kam raději nechodit, i britskou architekturu, která se tu prolíná se zulskou hrdostí a tradicemi.

Jižní Afrika není jen o kriminalitě a apartheidu. Nabízí mnohem víc, než co k nám putuje přes televizní obrazovky a internet. Je to země, která dokáže překvapit, okouzlit i postavit do pozoru – často během jediné hodiny.

Ale o tom vám zase povyprávím někdy jindy.