Článek
My jsme občas až příliš vycvičení v tom, „přečíst situaci“ během vteřiny. Ale někdy nás ten náš vlastní radar pošle úplně vedle.
Vzpomínám si na jedno mrazivé lednové dopoledne. Venku poctivých -5 °C, sníh a my s kolegou na příjmu v psychiatrické léčebně odevzdáváme nebezpečného pacienta.
Scéna jako z filmu
Dveře na chodbu se rozletí a dovnitř vchází muž:
Outfit: Kraťasy a sandály (připomínám, je leden!).
Doplňky: Ošuntělý ruksak a delší prošedivělé vlasy.
Projev: Něco si vesele prozpěvuje a vesele si kráčí chodbou.
S kolegou na sebe jen mrkneme: „Tak ten je jasnej. Toho tu asi nevidí naposled.“
Ten moment, kdy vám „sklapne“
Muž zmizel za dveřmi s nápisem „Lékař“. Za pár minut se ty samé dveře otevřou znovu. Vyjde ten samý muž, tentokrát už v bílém plášti, a s naprostým klidem nás zve dál: „Tak pojďte, pánové, probereme ten příjem.“
Stáli jsme tam jako opaření. Ten „blázen“ v kraťasech byl ve skutečnosti kapacita v oboru. Naprosto v pohodě, profesionální, jen prostě odolný vůči mrazu a společenským konvencím.
Co jsem si z toho odnesl pro byznys i život?
První dojem je past. Náš mozek miluje škatulky, protože jsou rychlé. Ale rychlé neznamená správné.
Genialita se neschovává v obleku. Skuteční experti často nemají potřebu vypadat jako z katalogu. Jsou sami sebou.
Profesní deformace nás oslepuje. Když pořád hledáte problém, najdete ho i tam, kde není.
A co vy? Zažili jste někdy situaci, kdy vás váš „profesní čich“ totálně zklamal? Nebo jste to vy, kdo v lednu nosí kraťasy a mate okolí? Podělte se v komentářích!
