Článek
Pozoruhodnou součástí politiky jsou už asi sto let lidé, kteří o sobě tvrdí, že neomylně vědí, co je dobré a co je zlé. Dokonce to ani nejsou obyčejní lidé, jsou to nadlidé. Před tím se to považovalo za hřích. Neomylnost je vždycky špatná.
Tito lidé, když se dostanou k moci, začnou své dobro přikazovat ostatním. Nepovažují regulace, zákony a nařízení za rámec, který má vytvořit předvídatelná pravidla pro společnost, považují je za nástroj ke vnucování svého vidění světa druhým. Myslí si, že regulacemi je možné lidi vychovávat.
Zároveň mají tito nadlidé v oblibě slovo „solidarita“. Pochází z latiny, kde slovo „solidus“ znamená „pevný“. Používalo se v římských legiích. Aby byla legie pevná, vyzývali slabší kolegy, že mají víc trénovat a posilovat. Znamenalo to tedy opak toho, jak „solidaritu“ prosazují nadlidé.
Tisíce let před tím lidstvo „solidaritu“ v této nadlidské podobě vůbec neznalo. Zato byly rozšířeny ušlechtilé vlastnosti, kterým se říkalo charita, milosrdenství, soucit, slitování, láska k bližnímu, dobročinnost, altruismus, nesobeckost a tak podobně. Kdo potřebuje podrobnější vysvětlení, doporučuji příběh (Lk 10.30-37) o milosrdném Samařanovi, který pomohl zraněnému člověku pocházejícímu z neoblíbeného národa. To všechno jsou vlastnosti, které se v mohutné podobě odehrávají mezi lidmi. A to nadlidem vadí.
Proč vlastně nadlidé začali zneužívat slovo „solidarita“? Potřebovali nějaké slovo, které bude dostatečně neosobní, za kterým nebude žádná lidskost, aby mohli proti těm osvědčeným ušlechtilým vlastnostem bojovat. Nelíbí se jim, že lidé něco dělají dobrovolně a ještě k tomu si sami rozhodují, co považují za dobré. A ještě k tomu jsou úspěšnější, než politik.
Nadlidé klidně mohou přijít do televize před kameru a mluvit o „povinné solidaritě“. Zní to úplně jinak, než přijít s tím, že přikážou „povinný soucit“. Povinný soucit se nedá měřit, zatímco na povinnou solidaritu se mohou najmout úředníci, mohou se vytvořit úřady, mohou se psát výkazy a vyplňovat tabulky.
Všimli jste si, že soucit je u nás stále ještě silnější, než „solidarita“? Kdysi sbírka SOS Sarajevo vybrala vůbec největší částku na světě a zároveň jsme poskytli nejvyšší příspěvek na jednoho občana. Když jsme pomáhali lidem postiženým tornádem, vybralo se na sbírkách víc, než co jim poskytla Babišova vláda, která se při tom dokonce pokusila odečítat příspěvky z této charity od vládní pomoci. Když jsme pomáhali Ukrajincům, nejenom že se najednou probudil normální lidský soucit a pomohli jim konkrétní lidé s ubytováním a s mnoha dalšími záležitostmi, ještě k tomu se vybraly neskutečné částky na jejich sebeobranu proti agresorovi. To je přesně to, co irituje nadlidi. Nemají na to vliv. Není tam korupce. Nemohou to regulovat. Nejsou kvůli tomu uctíváni. Proto se snaží vytunelovat „charitu“ ve prospěch „solidarity“.
Prožíváme střet dvou protichůdných koncepcí: „charity“ a „solidarity“. Zatímco „charita“ dosahuje vůbec nejvyšší efektivity, účinnost „solidarity“ je bídná. A protože dobro je pluralitní, není jen jedno, jsou přirozeně na místě pochybnosti. Co když se nadlidé mýlí? Co když jejich dobro není stejné jako moje dobro? Kvůli „povinné solidaritě“ nikdy nikdo nic dobrovolně neudělá. „Solidarita“ ničí „charitu“, vede k sobectví. Odrazuje milosrdné Samařany, aby nikomu nepomáhali, vždyť se o to přece mají postarat nadlidé.
Evropa má za sebou několikatisíciletou tradici „charity“ (to je také latinské slovo), je součástí toho nejlepšího, co naše civilizace vytvořila. Proti tomu stojí prolhaný koncept „povinné solidarity“. Žádná jiná totiž není, „solidarita“ je v samotné podstatě vždycky povinná. Každá dobrovolná pomoc je „charitou“.
Výhodou „charity“ před „solidaritou“ je to, že dokáže situaci posuzovat v konkrétním kontextu v konkrétní historické situaci. Pozná, co je dobré a co zlé i bez nadlidí. Soucit přivedl mnohé k tomu, že za války pomohli v konkrétní situaci i někomu třeba zraněnému z řad nepřátel. Prostě se řídili lidskostí. Nelidská „solidarita“ nikdy nic takového neudělá, představte si politika, který vyzývá k „solidaritě s nepřítelem“ .
Moc prosím, nenechme si ukrást to nejlepší z naší civilizace, zachovejme si historicky osvědčenou pluralitní „charitu“.
