Článek
Všimli jste si, že naše vláda má strukturu přibližně dvou desítek samostatných jakoby samostatných „premiérů“? Víte, že premiér je nejslabším z ministrů?
Od nepaměti se u nás při porovnávání síly jednotlivých ministerstev používají dva parametry: ministerský rozpočet a počet úředníků. Jistě chápete, že když panuje soutěž, kdo má víc, nemůže dojít ani ke snížení počtu státních zaměstnanců, ani k úsporám v rozpočtu. Který ministr by si podkopával své postavení? A protože premiérský úřad má ze všech ministrů nejmenší rozpočet a má nejméně úředníků, je nejslabší.
Trvalou chorobou našich vlád je nulová koordinace. Jakmile nějaký problém zasahuje do kompetencí více než jednoho ministerstva, problém se řeší pomalu nebo vůbec.
Neformálně jsem se vyptával zejména na různých obědech cizích ministrů, jaká je praxe v jiných vládách. Všichni mi potvrdili, že premiér, protože má odpovědnost za celou vládu, může jednotlivému ministrovi prostě přikázat, co a jak má dělat.
V naší Ústavě máme v článku 76 větu, které možná leckdo nerozumí: „Vláda rozhoduje ve sboru.“ Znamená to, že pokud chce premiér něco uložit jednotlivému ministrovi nebo ministerstvu, musí se na tom usnést celá vláda. To je z hlediska teorie řízení nefungující a nemotorný princip. Ten, kdo nese odpovědnost, musí mít přímou a bezpodmínečnou pravomoc přikázat, co budou jeho podřízení dělat.
Teoreticky může premiér jednotlivému ministrovi pohrozit, že když neudělá to, co má, že jako premiér podá demisi. Nebo může ministra odvolat, to jsme minulý rok zažili, a jistě uznáte, že to je hodně nemotorné.
Zároveň je jasné, že citovaná věta vede k disproporčním vládám. Koalice, která tvoří vládu, se vždycky zasekne na tom, kolik ministrů bude mít která strana, protože se hraje o to, aby vznikla většina, která bude premiérovi přikazovat. A premiér často zoufale usiluje o to, aby si většinu udržel. A musí doufat, že nikdo z jeho ministrů nezačne o čemkoli vyjednávat s někým z jiné strany. Takže ve vládách mívají nepatrné strany nesmyslně velké zastoupení.
Jistě uznáte, že tým, který je postaven tak, že má v sobě skrytá napětí a soupeření členů týmu, nemůže fungovat. To je důvod, proč je koordinace mezi ministerstvy u nás tak obtížná a proč je vláda nesourodou partou zcela samostatných ministrů. Jistě si vzpomenete na to, jak se stupňuje podstatné jméno nepřítel: nepřítel, úhlavní nepřítel a koaliční partner! Stát, který vede takto postavená vláda, nebude nikdy fungovat.
Co s tím? Jednou z možností by bylo například vypustiti citovaný článek z Ústavy, nebo k němu do Ústavy doplnit, že ministr je odpovědný premiérovi. Ale není jisté, že by se tím hluboko zakořeněná tradice změnila. A změna Ústavy je zatraceně složitá, raději se o to nepokoušet. Všechny provedené změny v naší Ústavě ji zhoršily.
Spíš bych navrhoval, aby si každá koalice dala v zájmu transparentnosti hned jako článke jedna koaliční smlouvy následující ustanovení:
1. Předseda vlády může každému ministrovi uložit, co a jak má dělat.
2. Takový závazný pokyn se zaznamenává do stenoprotokolu a nahrává stejně, jako se pořizují záznamy z jednání vlády a nakládá se s ním stejně. Pokud premiérský pokyn není takto zaznamenán, ministr jej nerespektuje.
3. Stenozáznam každého takového pokynu se doručí každému členu vlády.
V takovém případě končí hra o to, kdo bude vládním rozhodnutím přikazovat premiérovi, co má dělat. A naopak premiér získá pravomoc, kterou nutně potřebuje, aby mohl nést za vládu odpovědnost.
Faktem je, že v některých našich vládách v devadesátých letech měl premiér tak silnou osobní autoritu, že navzdory svému slabému postavení dokázal minstry nějak koordinovat. Ale týmová práce by měla být založena na pevnějších základech.
