Článek
Předchozí Bidenova americká administrativa podnikla základní kroky k zajištění bezpečnosti v pacifické oblasti, navázala intenzivnější spolupráci s Austrálií, Novým Zélandem, Japonskem a Jižní Koreou. Trump na tuto skutečnost reaguje výrokem, že předchozí administrativa „tlačila Čínu a Rusko dohromady“. Kdo má pravdu?
Podívejme se, co je příčinou a co je důsledkem. Rusko a Čína systematicky už desítky let postupují společně při vytváření protiamerického sdružení BRICS. Chtějí odstranit dominanci amerického dolaru, chtějí změnit globální uspořádání politické rovnováhy, usilují „neochvějně společně o spravedlivý světový řád“, postupují „proti hegemonii a mocenské politice“ USA. Jejich cílem je vytvořit blok, který bude uplatní své představy o rozdělení světa a sférách vlivu nezávisle na NATO a USA.
Objevují se spekulace, že Trump se pokouší narušit čínsko-ruskou spolupráci. Jenže pro toto tvrzení chybí argumenty. Spíš to vypadá na celkem primitivní záměr vyvést Rusko z izolace, zapomenout na jeho agresi, uskutečnit Putinův plán částečné a možná úplné likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu „Ukrajina je falešná země“ shodují se oba Trump i Putin. Zdá se, že Trump chce prostě s agresorem obchodovat. Jak jinak si vysvětlit, že v podstatě požaduje po Ukrajině úplnou kapitulaci, navrhuje jim rezignaci na všechny hodnoty, o které Ukrajinský národ více než sto let bojuje. Obchod s Ruskem pod evropskými sankcemi by kamarádům amerického prezidenta přinesl obrovské zisky.
Kdyby bylo skutečným záměrem nové americké administrativy narušení spolupráce Ruska s Čínou, musel by Trump navázat na již dříve vytvořenou pacifickou spolupráci. Musel by své kroky úzce koordinovat s evropskými státy. Nic takového však neexistuje. Naopak, pacifické státy se přidaly ke koalici ochotných.
Jaká je tedy pravděpodobnost realizace Trumpova údajného záměru rozdělení Číny a Ruska? Spolupráce BRICS [1] má za sebou již docela dlouhou cestu, Čína a Rusko mají kromě toho dohodu o „přátelství bez hranic“ uzavřenou těsně před zahájením druhé vlny ruské agrese proti Ukrajině, a také alianční vojenskou spojeneckou smlouvu. Putin osobně rozvíjí tento svůj plán přibližně od roku 2005. Rozmluvit mu projekt, na kterém pracuje dvacet let, kterému podřídil mnoho svých aktivit, je krajně nepravděpodobné. Náznaky tohoto protiamerického projektu a později již explicitní formulace léta nacházíme v Putinových projevech. Čína se stala hlavním obchodním partnerem Ruska. Pokud se tedy Číně nebude chtít vzdát svého vlivu na Rusko, je nemožné, aby se Putin z této závislosti sám vymanil. Kromě toho jak Putin, tak další ruští politikové, osmdesát let Spojeným státům nevěří. To je konstanta ruského vidění světa. Porovnáme-li myšlenkovou nestabilitu Donalda Trumpa s cílevědomým dlouhodobým prosazováním záměru agenta KGB, je rozdělení čínsko-ruské aliance neproveditelné. Trumpovo úsilí o dosažení příměří považuje Putin za slabost. Rusko se však z naivity amerického vedení pokusí vytěžit co nejvíce výhod.
Trump už například zastavil shromažďování důkazů o zavlečení ukrajinských dětí do Ruska. To je přece pro Putina velmi dobrá zpráva.
Spojené státy ztrácejí svůj kredit. Ztrácejí důvěru na všech frontách. Nelze se vyhnout otázce, zda vůbec ještě mají nějaké spřátelené státy. Ztratit důvěru je možné během chvilky, obnovit ji je záležitost generací. V zahraniční politice a do značné míry i v byznysu je důvěra nejcennější komoditou. Bez důvěry je všechno neskonale dražší a složitější. Ztráta důvěry je ireversibilní, nedá se napravit inverzním krokem. A přimět Putina, aby Trumpovi důvěřoval, je nemožné. Nezačne Trumpovi důvěřovat kvůli výárokům, jaké jsme slyšeli od zvláštního Trumpova vyslance Steva Witkoffa: „… nepovažuji Putina za špatného člověka … je velmi chytrý … velkorysý a otevřený … věřím mu na slovo …“. Důvěra vzniká dlouhodobým respektem partnerů k morálním zásadám. V politice to trvá léta, spíš desetiletí. S věrohodností Rusů mají mnohé státy své zkušenosti. Zatím není vidět sebemenší změna ani v ruské politice, ani ve vytváření nenávisti k Západu, ani v oslabení propagandistické činnosti či sabotáží.
Poté, co Putin veřejně prohlásil, že nepřipravuje útok na Ukrajinu a za tři dny zahájí válku, žádný Putinův slib, žádné ujištění, žádný jeho výrok nelze považovat za věrohodný. Trump tím, co dělá, ztrácí sám věrohodnost. A věrohodnost tím ztrácejí i Spojené státy.
Trump v podstatě uplatňuje takzvanou Brežněvovu doktrínu omezené suverenity: Velké státy si dělají, co chtějí, malé státy dělají, co musí. V antickém Římě se tomu říkalo: Quod licet Iovi, non licet bovi. My mluvíme o dvojím metru. Vypadá to, že Amerika, Rusko a Čína uzavřely neveřejné dohody o rozdělení světa. Tím skončil světový pořádek založený na principech OSN [2]. V novém systému bude rozhodovat jen brutální síla. To je odvěká touha všech autoritativních států a diktátorů. „Pod silným vedením prezidenta Si Ťin-pchinga a prezidenta Vladimira Putina dosáhly čínsko-ruské vztahy historického maxima. Slouží jako model pro vztahy velmocí.“ Trump vlastně provádí protiukrajinskou činnost ve prospěch Putina.
Vraťme se k věrohodnosti. Již Hillary Clintonová použila soukromé prostředky pro komunikaci služebních informací. Nyní v aféře Signál se utajované informace o útoku na Jemen probíraly na soukromých telefonech. Spojené státy opět prokázaly, že nedokáží zachovávat základní pravidla pro utajovanou komunikaci. Stávají se nespolehlivým spojencem.
Věrohodnost Spojených států je zpochybněna i tím, že nesplnily svůj závazek z Budapešťského memoranda [3] a nepostaraly se o nedotknutelnost Ukrajinských hranic. A vypadá to, že nerespektují ani závazek zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování.
Desítky let chtěly Spojené státy, abychom je uznávali za lídra. Spřátelené státy tuto jejich ambici tolerovaly a v podstatě akceptovaly jako přání spojence. Nyní se Spojené státy rozhodly hrát tuto roli bez nich, a možná dokonce v nějaké spolupráci s Ruskem, které má bezpracně získat postavení rovnocenného partnera, jak nasvědčují některá fakta.
S mocnostmi a velmocemi mají mnohé státy nedobré zkušenosti. Putin se domáhá toho, aby mohl zasahovat jiným státům to toho, co dělají, chce jim zakazovat, co nesmí. Šíří propagandu, že Rusko přece má právo nemít Alianci na dohled a respektive na dostřel, že by se jim v USA také nelíbilo, kdyby měli ruské tanky v Mexiku. Absurdní tvrzení, které popírá pravidla, na kterých stojí OSN. Pokud Trump přistoupil na Putinovu koncepci a postavil se proti členství Ukrajiny v NATO, pak musí respektovat tyto zásady také v opačném gardu. Stejné obavy přece mají alianční jednotky tváří v tvář skutečnosti, že v Královci má Putin tisíce útočných raket. Poláci je mají doslova za humny.
Na shodu o používání Brežněvovy doktríny v Klubu velmocí je přirozeně reaguje vznik Koalice ochotných. V nově rozložených silách ve světě se ukazuje, že tato skupina států má společné zájmy a společná rizika. Na tomto principu 75 let fungovalo NATO. Koalice bude mít smysl nezávisle na válce na Ukrajině.
Spojenectví se Spojenými státy zatím nekončí, ale do doby, než si ve Spojených státech uvedou své poměry do pořádku, musí ostatní členské státy NATO a další země postupovat velmi obezřetně.
[1] Pravděpodobně by mělo smysl diskutovat o možnosti přitáhnout ke spolupráci Indii, která má spory s Čínou a patří do tradic britského Commonwealthu.
[2] Charta OSN se pokoušela nastavit spravedlivé podmínky stejné pro všechny.
[3] V Budapešti podepsali Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major dohodu, že budou garantovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rámci uznaných mezinárodních hranic, že se zdrží hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, že se zdrží ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, že nepoužijí jaderné zbraně proti Ukrajině, že budou řešit případné vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk v OSN. K memorandu se prostřednictvím dokumentů OBSE připojila ještě Francie a Čína. Místo, aby signatáři v roce 2014 po útoku Ruska proti Ukrajině splnili své závazky a přiměly Rusko respektovat závazek, smířili se v únoru 2015 v Minsku s jednáním, které vedlo k formulaci nemorálních požadavků, které nakonec podepsali Vladimir Putin, Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a ukrajinský prezident Petro Porošenko.
