Článek
V interpretaci naší vlastní minulosti se donekonečna opakuje, jak Masaryk v roce 1918 vyjednal vznik Československa. Léta probíhal dramatický boj mezi těmi, kdo tvrdili, že o nezávislost našeho státu se hlavní měrou zasloužil Alois Rašín, a mezi propagandou, která tvrdila, že zakladatelem byl Masaryk. Ten totiž tvrdil, že samostatnost byla vyhlášena 18.10.1918 tím, že doručil do Bílého domu takzvanou Washingtonskou deklaraci psanou v angličtině, byla reakcí na nabídku příměří, kterou učinil císař Karel I. dne 6.10.1918 v Národním manifestu.
Ponechám-li stranou podivnost, že by nezávislost Československa měla být vyhlášena v angličtině, spočívá první problém takového tvrzení v tom, že text byl doručen pozdě, tedy v době, kdy americká diplomacie už odeslala oficiální odpověď do Vídně, takže Masarykův text prokazatelně naprosto vůbec nic neovlivnil.
Zároveň je Masarykovo a Benešovo tvrzení o vzniku nového státu pochybné z toho důvodu, že nezávislost má být odvozována od rozhodnutí jiných států. To je přece protimluv, samostatnost nemůže vzniknout z rozhodnutí někoho jiného, protože pak to není nezávislost, ale naopak je to vznik závislého subjektu.
Veřejná prohlášení a deklarace čehokoli si může vydávat kdekdo, jejich význam se dá posoudit jedině podle toho, zda něco způsobila. Například kněz a tehdejší poslanec Isidor Zahradník také vyhlásil v Praze na Václavském náměstí 28. října 1918 samostatnost, a přesto jeho vyhlášení neznamenalo vůbec nic.
Skutečným zakladatelem státu byl Alois Rašín, který měl připravený plán, zahrnující jak promyšlený právní postup, tak faktické kroky, které je třeba udělat k převzetí moci. Vyhlásil nezávislost, převzal veřejnou správu, oznámil to v médiích, nezávisle rozšířil tuto informaci po celém území prostřednictvím obětavých členů Sokola, kteří zprávu rozeslali železničním telegrafem do míst, kde byla zastávka a odtamtud běžecké sokolské spojky šířily zprávu do dalších blízkých obcí. Uniformovaní členové Sokola vytvořili již druhý den provizorní pořádkovou a výkonnou sílu nového státu.
První uznání faktické existence nového státu proběhlo 29. 10. 1918, když říšsko-německý konzul požádal o slyšení před Národním výborem, tedy nově vytvořeným vrcholným orgánem svrchovaného státu, který téhož dne převzal moc od předsednictva, které vydalo deklaraci nezávislosti den předem. Konzul vyslovil podiv nad ukázněností českého lidu a potěšení nad vlídným přijetím. Nestačí stát vyhlásit, stát vzniká až převzetím veškeré moci na daném území. Podrobnosti https://www.payne.cz/3×S43787/Spor.htm.
Pro srovnání lze také poukázat na vznik Jugoslávie, která neměla žádného Masaryka, který by její vznik nějak zákulisně předjednával, a přesto vznikla jako nezávislý stát, i když možná kostrbatěji. Předběžné vysvětlování jistě může vzniku napomoci, ale vznik nenahradí a ani nezpůsobí. A stejně tak odpověď na takové vysvětlování nenahrazuje vznik státu.
Aktuální hnutí vyhlašující uznání existence státu Palestina se dá považovat za empirické vyjasnění tohoto našeho sporu.
Jásir Arafat vyhlásil 15. listopadu 1988 z exilu stát Palestina. Bezprostředně po tomto vyhlášení uznalo existenci Palestinského státu 114 zemí, následně pak postupně dalších dvacet zemí, mezi nimi Austrálie, Francie, Kanada, Spojené království, Španělsko.
Ukazuje se, že ani Arafatovo prohlášení, ani uznání mnoha státy, není totéž, co vznik státu. Pokud těm zemím, které Palestinu uznaly, na faktickém vzniku státu tak záleží, mohly by si pozvat přibližně padesát tisíc perspektivních tamních osobností (to je počet nutný pro existenci státu), poskytnout jim vzdělání a naučit je demokratickým způsobům jednání. Tím umožní požadované dvoustátní řešení. A pokud desítky let nic takového nedělají, dá se to chápat tak, že uznání nového státu bylo jen alibistickým prázdným gestem.
Každopádně můžeme konstatovat, že náš spor o den nezávislosti je vyřešen.
