Článek
Konzervativní politická filosofie obvykle preferuje postupný vývoj, evoluci, před revolučními metodami. Ty totiž ve složitém organismu společnosti přinášejí více škody než užitku. Mají rozsáhlé nezamýšlené důsledky. Konzervativci většinou spoléhají na to, že tradiční osvědčené hodnoty působí natolik silnou autoritou, že není třeba dělat převraty, samy o sobě ovlivní vývoj.
Opatrnost je v zahraniční politice dvojnásob na místě. Diplomacie totiž nestojí na velkých gestech, ale na stabilitě, důvěře a čitelnosti pro partnery. Stát, který na sebe zbytečně přitahuje pozornost, může snadno vytvářet problémy nejen sobě, ale i svým spojencům.
Dobrým příkladem je debata o obranných výdajích České republiky. V rámci NATO je důvěra mezi spojenci založena na sdílených závazcích. Pokud některá země vysílá nejasné signály o tom, zda je chce plnit, vyvolává tím pochybnosti. Aliance funguje jako tým – a každý tým je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek.
Velvyslanec Spojených států v Česku Nicholas Merrick upozornil Babiše a Okamuru, kteří opakovaně tvrdí, že se jich závazek minulé vlády netýká: „Nejedná se o požadavek USA nebo o pouhý podpis jedné vlády snadno zrušitelný jinou. Jde o dohodu mezi suverénními spojenci, kteří se na sebe navzájem spoléhají. “
Připravovaný rozpočet na letošní rok dává 1,73 % HDP v kapitole obrany. Česká republika tak na sebe již nyní přitáhla nejen pozornost aliančních partnerů, ale dozajista upoutala i mnohé protivníky – stává se tak zajímavým terčem pro všemožné nepřátelské aktivity. Ocitáme se pod drobnohledem.
Podobné rozpaky vyvolává komunikace kolem české muniční iniciativy pro Ukrajinu. Česká republika si díky ní získala značné mezinárodní uznání. Ukázala, že i středně velká země může sehrát důležitou roli, když dokáže koordinovat spolupráci partnerů. Komentátoři s respektem konstatovali, že hrajeme ve vyšší lize, než do jaké patříme. Ze státního rozpočtu jsme do této iniciativy dávali jen minimální částky, ale na to nikdo nehleděl.
Pro malé a středně velké státy je největším kapitálem důvěryhodnost. Spolehlivý partner, který jedná předvídatelně a bez zbytečných gest, má v mezinárodních vztazích často větší vliv než stát, který se snaží budit pozornost.
Právě proto je překvapivé, když vládní političtí představitelé nejprve mnohokrát veřejně oznámili konec muniční iniciativy a poté své výroky korigují. Upoutali na sebe a na Českou republiku pozornost. Nakonec zjistili, že by se tím znemožnili, takže vyhlásili, že sice bude pokračovat, ale že na ní nedají vůbec žádné peníze. Nicméně kritická pozornost už bude na Českou republiku upřena celý rok.
Politici někdy podléhají pokušení získávat revolučními metodami domácí politické body, ale zahraniční politika není volební kampaň. Provokativní zahraniční politika připomíná severokorejskou cestu.
Diplomacie obvykle funguje opačně. O tom, co může vzbuzovat nedůvěru mlčí a zdůrazňuje pozitivní motivy. Zbytečně na sebe upoutat pozornost a dostat se tak jako jediná singularita pod reflektor, to je z hlediska zahraniční politiky ta nejhloupější cesta: náklady a ztráty jsou maximální, přínosy jen nepatrné.
