Článek
Poslanec Libor Vondráček se pokoušel 1.4. v pořadu Pro a proti v ČR Plus obhajovat svůj autentický pozměňovací návrh.
Projděme si jeho argumentaci:
1. Poslanec tvrdí, že není obvyklé, aby měl prezident takové pravomoci. To je hodně lichá argumentace, protože každý ústavní systém je originálem a nelze opisovat. Co funguje v jedné zemi, téměř zaručeně nebude fungovat, když to mechanicky přeneseme do jiné. Když má soused krásné boty velkosti 40, nebude se mi v nich dobře chodit s mou nohou 45.
2. Pan poslanec opakovaně poukazuje na to, že se prezident pokouší rozšiřovat své pravomoci, kterých prý má mnoho. Prorokuje, že v případném druhém prezidentském mandátu bude své pravomoci rozšiřovat ještě více. Asi nestudoval ústavní právo, protože každý demokratický ústavní systém je založen na rovnováze moci a tím i její kontrole. Ústavy vycházejí z empirického faktu, že každý ústavní hráč usiluje posílit své postavení vůči ostatním. A proto je uvede do rovnováhy, která se přizpůsobuje okamžitému personálnímu rozložení sil. Když je parlament slabý vůči vládě, jako třeba u nás nyní, trpí občané a roste napětí ve společnosti a může to vyústit do předčasných voleb, protože většina občanů vlastně nemá žádné zastoupení – a výkonná moc si své postavení nepřiměřeně upevňuje. Stejné je to se vztahy uvnitř výkonné moci – když je slabá vláda a nemá většinovou podporu mezi občany, posílí se postavení prezidenta, naopak když je slabý prezident, posílí vláda. Říká se tomu rovnováha moci.
Připomenu, jak Václav Klaus dávkoval reformní kroky v devadesátých letech tak, aby se stále udržela většinová podpora. I za cenu kritiky, co všechno neudělal.
Poslanec Vondráček si vlastně stěžuje na to, že naše Ústava funguje. Pokud chce Sněmovna posílit své ústavní postavení, může toho dosáhnout tím, že nebude slepě jako automat na schvalování souhlasit se vším, co vláda předloží, a to z jasně formulovaných důvodů. Ve dvacátých letech Národní shromáždění běžně vracelo zákony vládě k přepracování s uvedením nedostatků. Poslanci a Senátoři přece nemají v popisu práce opravovat po vládě chyby.
A pokud si pan poslanec stěžuje, že jsou oslabovány kompetence Sněmovny, doporučil bych mu inspirovat se ve Spojených státech, kde zahraniční výbor Senátu projednává každou nominaci velvyslance – uspořádá slyšení (hearing) a může případně nominaci zastavit. A když to učiní, má k tomu hodně podrobné odůvodnění. Posílení postavení v rovnovážném stavu spočívá ve zlepšení vlastní práce.
3. Pan poslanec si stěžuje, že si prezident „rozšiřuje pravomoci na úkor parlamentu“. Z toho dovozuje, že je třeba mu nějaké pravomoci odebrat, když má tolik jiných. I průměrný právník ví, že v ústavní rovnováze nerozhoduje počet pravomocí. Ví, že jsou pravomoci mezi ústavními orgány vyváženy, dokonce jsou kaskádovitě zřetězeny, takže když vezmu z jedné strany vah závaží a dám ho na druhou stranu, výsledek nebude vyvážený. Každý zásah do pravomocí musí být kompenzován odpovídajícím přesunem v opačném směru. A hlavně musí být doprovázen důvodovou zprávou, která rozebere všechny myslitelné důsledky zásahu.
4. Když byl v pořadu pan poslanec dotázán na právnické argumenty, vždy se vymluvil na nějaké konference nebo diskuse, údajně dlouhé. I neprávník ví, že na konferencích se dá mluvit nekonečně dlouho, že délka diskuse nemá vliv na to, zda přinesla nějaké nové kvalitní poznání. Od právníka by se dalo očekávat, že místo řečí o konferencích či nespecifikovaných údajných výroků nějakých autorit uvede logický a přehledný soubor argumentů.
5. Na dotaz, proč návrh předem neprojednal s prezidentem, odpověděl, že Parlament určuje pravidla. To jistě platí, dokonce známe parlamentní diktatury, které patří k těm nejhorším. Pokud politik nemá dost slušnosti jednat s ostatními politiky, vyvolává svou činností pouze napětí. A každé napětí ve společnosti je drahé. Takové jednání snižuje všem občanům životní úroveň. Slušnost se totiž vyplatí i na úrovni ústavních činitelů.
6. Mohlo se jednat o přeřeknutí, ale v pořadu zazněl jeho výrok, že v některých zemích takové rozhodnutí nepotřebuje kontrasignaci prezidenta. Právník by si jistě dal záležet na tom, že kontrasignace v našem ústavním právu spočívá pouze na premiérovi. Prezident, jako nevyšší státní představitel, nikomu žádnou kontrasignaci neposkytuje.
7. Na opakované dotazy po odůvodnění onoho pozměňovacího návrhu pan poslanec vždycky dospěl ke kritice prezidenta. Dobrý politik a zákonodárce ví, že k nejvyšším prioritám patří seberegulace, která varuje před upravováním zákonů podle aktuálního obsazení jakýchkoli funkcí. Proto bývá zvykem navrhovat změny tak, aby platily až za nějakou dlouhou dobu – buď formou několikaleté legisvakance, nebo přesunem účinnosti do vzdáleného volebního období. Redaktor Lukáš Matoška oprávněně vícekrát upozorňoval na to, že pozměňovací návrh pana poslance je pomstou. Politika, který řeší minulost a řeší ji legislativními změnami ušitými na míru proti konkrétní osobě, by už voliči nikdy neměli volit. To dělali komunisté třeba v podobě pendrekového zákona. Pomsta je tou nejhorší formou politiky.
8. Pan poslanec se také dovolával toho, že jsme parlamentní republikou. Kdyby měl ponětí o ústavním právu, věděl by, že existuje plynulá škála ústav od prezidentského až po parlamentní systém. A jen přibližně je z praktických důvodů nějak nálepkujeme podle převažujících rysů. Neexistuje žádná „teorie parlamentních republik“ ze které bychom mohli vyvodit jaké změny máme udělat v naší ústavní rovnováze zvané také Ústavní pořádek.
9. Podívejme se podrobně co pan poslanec vlastně navrhnul. V paragrafu 10 zákona 150/2017 o zahraniční službě chce vypustit z kompetencí prezidenta odkaz na § 6, který se týká kompetence jmenovat vedoucí stálých misí. Po formální stránce to vypadá, jako změna, která nepotřebuje ústavní většinu. Ve skutečnosti zkouší udělat nepřímou novelizaci Ústavy obyčejným zákonem. Problém, jeho pozměňovacího návrhu spočívá v tom, že podle § 6 „Stálá mise plní ve vztahu k mezinárodní organizaci, při které je zřízena, funkce diplomatické mise.“ Pokud plní tuto funkci, pak se na ní vztahuje čl. 63 odst. (1) písm. e) Ústavy. Dále se v § 6 v odst. (1) píše: „zastupuje Českou republiku v mezinárodní organizaci“. Pokud zastupuje Českou republiku, pak jedině podle již uvedeného článku. A v § 6 v odstavci (2) se dočteme: „Stálá mise zastupuje Českou republiku“. Opět je nesporné, že vedoucího takové mise jmenuje prezident. Pozměňovací návrh může vyvolat napětí ve společnosti, ale fakticky na stávajícím stavu nemůže nic změnit, protože přesné citace Ústavy jasně dávají najevo, že Ústava má přednost před zákonem o zahraniční službě.
Kvality právního vzdělání pana poslance jsou tedy evidentní: není schopen napsat pozměňovací návrh tak, aby vůbec mohl fungovat.
A k renomé slovutného ústavně-právního výboru budiž řečeno: je ostudou, že si toho nikdo z přítomných nevšiml. Nevšimli si toho ani opoziční poslanci, ale na jejich omluvu doplňme, že pro Vondáčkův návrh alespoň podle zápisu nehlasovali.
Vládní talisman Donald Trump by panu poslanci možná vzkázal pár svých oblíbených frází: he is „doing it wrong“ (dělá to špatně), je to „terrible“ (strašné), „better stop now!“ raději to hned zastav.
