Článek
Do Kramářovy vily nad Prahou přichází rakouská policie 21. 5. 1915 (v ten den projednává ministerská rada Itálie vyhlášení války Rakousku, kterou pak oznámí 23. 5.). Jdou zatknout předsedu mladočeské strany (Národní strany svobodomyslné) poslance Karla Kramáře. Císař totiž 25. 7. 1914 uzavřel parlament a 18.9. zrušil poslaneckou imunitu, pozastavil také občanské svobody a rozšířil pravomoci vojenských soudů.
Ve stejnou dobu zatýká policie na Vinohradech také starostu České obce sokolské Josefa Scheinera. Oba jsou obviněni z vlastizrady a špionáže, jsou podezřelí z kontaktů v Rusku a z organizování všeslovanských sjezdů. Kramář před válkou prosazuje federalizované Rakousko, v němž by mohly Češi, Slováci, Chorvati, Bosňáci, Poláci spolupracovat.
Oba zatčení jsou eskortováni do vězení Möllersdorf u Vídně.
Alois Rašín odpovědný za Národní listy je sice v té době již také obžalován, ale odvolací senát zemského trestního soudu právě rozhodl, že nemůže být stíhán, pokud sice předložil závadné vydání novin cenzuře, která však distribuci zakázala a všechny exempláře zabavila, protože o závadných informacích se nikdo nedozvěděl.
Poslanec a advokát Alois Rašín je přesto zatčen krátce na to 12. 7. 1915 za velezradu. Je recidivistou, byl odsouzen v roce 1894 v procesu s Omladinou za to, že publikoval spisek České státní právo. Je rovněž eskortován do vězení v Möllersdorfu.
Zároveň je v redakci Národních listů provedena policejní prohlídka a je zabaveno obrovské množství písemností. Na podzim 1915 je zatčen další odpovědný redaktor Národních listů Vincenc Červinka. A 24. 11. 1915 je zastavena činnost České obce sokolské.
Josef Scheiner, starosta Sokola, je 21. 7. 1915 propuštěn na svobodu pro nedostatek důkazů.
K této politické skupině patří také generální sekretář Národní strany svobodomyslné František Sís žijící na Vinohradech, činný rovněž jako žurnalista, ten ale zatčen není, protože je od prosince hospitalizován.
Vídeň intuitivně tuší, že se kolem těchto lidí něco děje, podezřívá je, že spolupracují s carským Ruskem.
Rakousko nevědělo, že od počátku války začal v mladočeské straně fungovat tajný výbor. Zpočátku se sice uvažuje o tom, že by mohla být činnost maskována v podobě zednářské lóže, ale založení se tak rychle nepodařilo. V Kramářově straně vzniká tajný konspirační výbor, později zvaný užší Maffie, ve kterém působí kromě Kramáře, Rašín, František Sís (tito tři tvoří užší vedení, scházejí se konspirativně v Šárce), jeho bratr Vladimír Sís, Bohumil Franta, Josef Scheiner, Ludvík Očenášek a patně ještě nekolik dalších. Cílem je nezávislost. Po zatčení Kramáře a Rašína vede tajný výbor Sís, který kvůli tomu zůstává ve stínu svých stranických spolupracovníků a tlumí veřejné aktivity, a dokonce omezuje i kontakty se stranickými poslanci, kteří při všech myslitelných příležitostech vyjadřují věrnost a oddanost rakouské dynastii, což Sísovi umožňuje naplno pracovat v tajném výboru, který funguje ve dvojí konspiraci.
Maffie, kterou založil Masaryk, se pokouší integrovat domácí politický odboj, tedy například včetně Václava Klofáče, ale i divadelníka Jaroslava Kvapila, zatímco část aktivit uvnitř Kramářovy strany probíhá v absolutní konspiraci vůči všem (věděli, že jde o život), tedy vůči jiným domácím skupinám i vůči Masarykovi a Benešovi, kteří emigrovali. Mafii po jejich odchodu vede Přemysl Šámal. Maffie má kontakty dokonce i v policejních složkách, takže v některých případech dokáže varovat své spolupracovníky před policejním zátahem.
Soudní proces před vojenským soudem se zatčenými začíná 6.12 1915 (někdy se uvádí 4.12.). Jsou podezřelí, že „oblehali rakouskou vládu“, že přísluší k českému národu, který „vždy jednal vlastizrádně“. Kramářovi soud vyčítá osobní poměry, předválečné aktivity jako třeba podporu sokolských slavností, postoj k balkánským válkám a k anexi Bosny a Hercegoviny, maření projevů loajality k říši a habsburské dynastii a následné důsledky v podobě svádění českého obyvatelstva a dezerci vojáků na frontě. Císař tlačí na soudce, aby rychle vynesli rozsudek. Rašína s Kramářem hájí blízký mladočeský politik JUDr. Eduard Koerner, předseda advokátní komory. Vojenský soud však má důkazní nouzi, jednání se vleče.
Rašín mezitím ve vězení promýšlí postup, jak ustavit nový stát. Promýšlí hospodářskou a měnovou strategii pro nový stát. Promýšlí praktický i právní postup vyhlášení nezávislosti. Uvědomuje si, že z ústavněprávního hlediska musí vše proběhnout bezchybně. Přes Koernera vzkazuje Bohumilu Frantovi, aby konzultoval právní postup v absolutní konspiraci s dalšími právníky. (Pokud tušíte, že manželé Frantovi Jiří a Milada vedli protinacistický odboj v Hradci Králové ve druhé válce a že Milada ošetřovala zraněné oko Kubišovi, tak Bohumil byl Jiřího prastrýcem.) Poslanec Franta, který je předsedou nelegálního odbojového vedení strany, skutečně dává dohromady nejlepší právníky a promýšlejí postup. Připravovaný text se z konspiračních důvodů nesmí psát, účastníci se jej učí zpaměti. Sjednocují se, že je nutné 1. vyhlásit nezávislost a 2. okamžitě převzít zákonodárnou i výkonnou moc (podřídit si státní správu).
Kramář s Rašínem jsou zatím na společné cele, pravděpodobně sledovaní, takže si sdělují podstatné informace jen při procházkách na vězeňském dvoře.
Rašín využívá práva seznamovat se s obžalovacím spisem a chodí pravidelně studovat dokumenty. Koná se to také pod dozorem. Jednou nachází v materiálech zalepenou obálku. Soud se neobtěžoval ji otevřít. Uvnitř našel Kramářův dopis určený redaktorovi Bohdanu Pavlů, kterého strana a redakce vyslala hned na začátku války do Ruska. Kramář jako předseda strany mu popisuje úkoly a připisuje seznam kontaktů, kterých má využít. Bohdan Pavlů hned na začátku války narukoval a hned se dostává do zajetí. Objevuje se v Petrohradě a začíná tam vydávat exilové noviny pro české zajatce a později legionáře. Zároveň posílá přes šifrované konspirační kontakty zprávy do Prahy. Dopis mu dal Kramář na stůl v redakci, ale Bohdan odjel na frontu dřív, než si stačil dopis vyzvednout. Někdo v záchvatu pořádkumilovnosti strčil dopis do šuplíku v domnění, že si ho Bohdan přečte, až se vrátí. A policie obsah šuplíku zabavila a přidala k matriálům z redakce.
Rašínovi je hned jasné, že toto je přesně ten důkaz, který monarchie hledá, aby mohla obžalované exemplárně odsoudit k trestu smrti a aby mohla zároveň rozpoutat drakonické represe proti českému národu. Zachovává kamennou tvář a dopis před zraky dozorce, který neumí česky, ukládá zpátky do spisu. Při následující procházce informuje Kramáře.
Hned při příští návštěvě obhájce Koernera s ním jdou oba vězňové studovat spis. Podaří se jim odpoutat pozornost dozorce a advokát schovává dopis do kapsy. Všem se uleví.
Soud i bez pádných důkazů vynáší 3.7.1916 rozsudek trestu smrti nejen pro Kramáře a Rašína, ale i pro Vincence Červinku, Josefa Zamazala. Rašín se při vynesení rozsudku usmívá. Zabránili rozsáhlé persekuci celého národa. Ještě ve dnech 13.- 20.11.1916 probíhá odvolací řízení u Nejvyššího zeměbraneckého soudního dvora.
Rozsudek musí ještě podepsat císař František Josef I., jenže ten mezitím onemocní. Doktor Kerzl, který jej ošetřuje, tvrdí, že nikdo nesmí císaře rozrušit a odmítl k němu vojenské soudce pustit. Císař František Josef I. umírá hned 21.11.1916 a na trůn nastupuje Karel I. Ten napřed vykonání rozsudku odkládá (není proti), nechce zahajovat své panování trestem smrti. Jenže už v létě se necítí být dost silný a potřebuje národnostní smír v hroutící se monarchii. Rozsudky smrti změnil na dlouholetý žalář (Kramář 15 let, Rašín 10 let, Červinka a Zamazal 6 let). Pod tlakem vývoje událostí 2.7.1917 odsouzené amnestuje. Rašín po propuštění opět skládá právnické zkoušky na Karlově univerzitě a 22. 9.1917 je opět promován doktorem práv.
František Sís a tajný výbor mladočechů mezitím spolupracuje s Ludvíkem Očenáškem, nadaným technikem, vynálezcem a konstruktérem. A také sokolem. Ten například vymyslel, zkonstruoval a otestoval nový typ zbraně – projektil s raketovým pohonem na tuhé palivo – tehdy se tomu říkalo vzdušné torpédo. Plány tajný výbor propašoval do Francie a francouzská armáda je skutečně začala používat. K velkému nemilému překvapení Rakouska, které o nové zbrani neměla tušení. Dále se mu podařilo na počátku roku 1918 po několikaměsíčním hledání najít tajnou telefonní linku spojující Vídeň s Berlínem. Vycházel z hypotézy, že linka musí vést přes Pražský hrad. Testoval tedy v oblasti Bílé Hory všechny telefonní linky vedené na dvanáct metrů vysokých sloupech. Nahodil vždy olověné závaží na motouzu přes oba dráty, motouzem pak vytáhl nahotu vodič a přenosným telefonem zkoumal, co se na lince přenáší. Tajnou linku našel a prozkoumal kudy vede. Vybral klikatou úzkou uličku v úvoze na cestě mezi Břevnovem a Košířemi, kde ulička vedla mezi zahradou Klamovkou a usedlostí Demartinkou. Vlivem křivolakosti uličky vedly dráty vedení v některých místech korunami několika stromů v Klamovce a jindy také korunami stromů v zahradě Demartinky. Následně s inženýrem Bohdanem Bečkou složili 40 000 Korun a pozemek (zahradu) Demartinky odkoupili od F. Zellera. Rozšířili mezi lidmi krycí historku, že tam chtějí pěstovat ovoce. Pod záminkou budování plotu kolem „zelinářské zahrady“ a v rámci „osvětlení zahrady“ položil Očenášek nenápadně potřebná vedení do země až ke hrušce, která měla být místem napojení na telefonní linku. Telefonní sloup stál přímo u zdi pozemku Demartinky. Vlastní napojení bylo provedeno za pomoci speciálně upraveného (prodlouženého) rybářského prutu tenkými „odposlechovými“ dráty. „Vlasově tenké“ dráty nebylo vidět ani ze vzdálenosti půl metru, protože byly kryty větvemi v koruně košaté hrušně. Odposlouchávací místnost zřídili v bývalém chlévě, který měl sloužit k ukládání zahradního náčiní. Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny maskoval Ludvík Očenášek „pilnou“ prací na zahrádce. V této „podzemní“ činnosti se Očenášek střídal s inženýry Bohdanem Bečkou a Malým. Pomáhal i Očenáškův jedenáctiletý syn Ludvík. Telefonní linku odposlouchávali tito „maffisté“ po zbytek první světové války, získané informace zapisovali a předávali je Sísovi a Rašínovi. V šifrovaných depeších pak byly odesílány do Švýcarska.
Proto Rašín v době, kdy byl ministrem, prohlásil: „Já jasem dělal protistátní činnost, a věděl jsem jako právník, že za to může být trest smrti.“
Karel Kramář po válce připomněl „poukázku na oprátku“ slovy: „Myslím, že nezveličuji význam Rašínova nálezu, řeknu-li, že mně tím zachránil život.“
________________________
S využitím textu Dr. Karla Kramáře „Jak mně Dr. Rašín zachránil život“ 1927
Ludvík Očenášek: „Na pomoc dohodě: tajná činnost několika českých vlastenců za války“ 1919
