Článek
Nejužitečnější obranou proti korupci je politická filosofie. Pokud zájmové skupiny vědí, že jejich zájmy a návrhy jsou v zcela rozporu s politickou filosofií konkrétní strany, vůbec se neobtěžují za jejich politiky přijít. Vědí, že by nic neprosadili. Naopak rozbředlé strany jsou pro ně nejefektivnějším cílem, prostě je ukecají.
V extrémním případě si takové korporace někdy dokonce pod záminkou falešného pojetí občanské společnosti vytvoří vlastní instituce a spolky a začnou trhat stát na cucky. Obvykle se to projevuje v rétorice politiků, že makají či pracují pro lidi. Amaterismus a nulové vzdělání v oblasti politiky zároveň s primitivní představou těchto politiků o demokracii způsobí, že udělají pro každého, kdo přijde, co zrovna chce. Vlastně tím nahrazují činnost parlamentu. Voliči pak na politiku nemají vliv. Programové dokumenty takových stran potom připomínají pejska s kočičkou, jak dělali dort. To se ale zamlouvá politikům, kteří usilují o autoritářské řízení státu – parlament, který sice má ústavní pravomoc kontrolovat vládu, je tak vyřazen ze hry, stává se jenom demokratickou kulisou.
Vláda v demokratickém státě nemá za úkol plnit, co si lidé usmyslí, má hájit zájmy státu. Zato parlament má reprezentovat své voliče. Úkolem vládních zákonodárců je škrtat vládě všechny návrhy, se kterými voliči nesouhlasí – a to zejména i tehdy, když si to vláda dala do vládního prohlášení. (Občas slyšíme bezradného zákonodárce, jak tvrdí, že něco podpořil, protože to je ve vládním prohlášení.) Opoziční zákonodárci zase mají úplně jiný úkol, jejich hlavním posláním není žvanit a kritizovat, ale vymyslet a předložit něco tak dobrého, že to i vládní koalice musí přijmout. Rozhodují činy, nikoli slova. Z této polarity pak vzniká demokratická rovnováha.
Jenže případů, kdy poslanci vládní koalice hájí zájmy voličů proti vládě je u nás počínaje zhruba rokem 2000 zoufale málo, případ, že by vláda musela uznat nějaký zásadní opoziční návrh za dobrý, už léta nepamatujeme. Naše média nejspíš také nerozumí, co je důležité, takže z politiky vytvářejí nechutnou břečku, referují o žvanění místo o politických činech.
Vzpomínám, jak někdy v roce 1995 přijela americká parlamentní delegace zkoumat, jak u nás funguje parlamentní kontrola vlády. Neptali se, jak jsme kdy diplomaticky kritizovali vládu, položili otázku: Můžete uvést konkrétní příklady, kdy váš zahraniční výbor změnil vládní politiku? Očekávali rozpačité mlžení, ale dostali jasné odpovědi: Výbor po vzniku České republiky trval na tom, že se provede inventarizace všech smluvních dokumentů, kterými je Česká republika vázána. Ministerstvu se nechtělo, prý to zabere spoustu času, a když doposud nevadilo, že nevíme, jaké smlouvy platí, nebude to vadit ani nadále. Výbor na tom trval a inventarizace se musela udělat. Nakonec nám někteří diplomaté děkovali, že konečně mají jasno, co platí. Výbor se také usnesl, že chce, aby vláda uzavřela bilaterální dohodu o volném obchodu se Slovinskem. Vládě se nechtělo, údajně s tím je moc práce a nepřinese to významné výsledky. Výbor na tom trval, vycházel z analýzy, že vzájemný obchod je komplementární, nikoli konkurenční. Vládě nezbylo, než smlouvu vyjednat a uzavřít, smlouva byla ratifikována a už za rok přinesla růst vzájemného obchodu ve vyšších desítkách procent. Výbor také trval na vypracování souhrnného programového dokumentu pro státy kolem středozemního moře. Na ministerstvu totiž spadaly do působnosti několika odborů, které se k nějakému koncepčnímu uvažování nikdy nesešly. V konzultacích s výborem byl takový dokument vytvořen. Americká delegace odjížděla s přesvědčením, že naše demokracie funguje.
Obávám se, že už řadu let u nás demokracie v důsledku nepolitické politiky zranitelné korupcí moc nefunguje, vláda nehájí zájmy státu, vládní poslanci nehájí zájmy občanů, opozice žvaní. Břečka.
