Článek
Strach, že budu působit divně, trapně, že nebudu dost dobrý, společnost nepochopí můj humor, styl oblékání, moji osobnost, bude se mi vyhýbat a ukazovat na mě prstem. Strach z nepřijetí. Strach z nesplnění nastavených očekávání a z vlastní nedostatečnosti.
Mediální obraz
Dnešní doba k němu přímo svádí. Mediální svět posouvá běžné normy a nahrazuje je fiktivními vzory. Líbí se nám dvacetiletý vzhled padesátiletého Brada Pitta, zadek Kim Kardashian, Ferrari Leoše Mareše. A chceme to taky. Proč bychom se měli spokojit s něčím obyčejným, když tohle vypadá tak jednoduše, přirozeně a dosažitelně? Navíc i na sociálních sítích všichni ukazujeme jen ty nejfantastičtější chvíle našeho života, kde nikdy nikdo nenarazil na problém. Z obrazovek se na nás smějí samé spokojené páry, vysněné dovolené, skoky padákem a nejroztomilejší štěňata. Díky tomu je člověk neustále konfrontován se světem, kde je život mnohem voňavější, než ten jeho. A pokud to nedokáže odfiltrovat a uchovat si nadhled, že tento svět se odehrává jen před oponou, může začít nastavovat nereálná očekávání. Pro sebe i pro ostatní. Zafixuje si soubor pravidel, co musí, co nesmí, jak by měl to či ono a přestane vnímat chyby jako možnost učit se. A pak už je jen kousek od toho, aby každý svůj krok s těmito očekáváními začal porovnávat. A právě toto porovnávání je bolestivé a může zapříčinit ztrátu důvěry v sebe sama. Nemůžeme ho totiž vyhrát.
Navíc nás škatulkuje, tlačí do hraní rolí. Jakmile se totiž vžijeme do představy ideálního zaměstnance / přítelkyně / matky / sportovce / člověka, začneme na úkor plnění této role potlačovat svoji individualitu. Soustředíme se na to, co a jak bychom měli a pokud se nám to nedaří, upadáme do depresí a nejistoty. Chyby jsou pro nás noční můrou a vše je příliš důležité, než aby se to nepovedlo. A stačí, abychom několikrát během dne přešli z role do role, třeba z ideálního zaměstnance do ideální přítelkyně, a radost ze života je pryč. Tím hůř, pokud podobné plnění vyžadujeme od ostatních. Jsme neustále nespokojení a bez energie. Pravidelně nám naskakuje autocenzura, která umí potlačit každý střípek naší osobitosti.
Přitom si stačí přiznat, že máme své limity. Že nedokážeme balit holky jako James Bond a rozesmávat lidi jako Ricky Gervais. Že nemůžeme uspokojit všechny, že se někomu nebudeme líbit, že můžeme působit divně, že jsme pro někoho trapní. A je to osvobozující pocit. Chybovat. A učit se z toho. Nemít vše nastavené na výkon, ale na prožitek. Protože když je tam prožitek, výkon se nenásilně dostaví sám. Osobní kouzlo nikdo nevyčaruje na sílu. Mají ho lidé, kteří nám právě připadají jiní - výrazní, svérázní, osobití a prostě divní. Lidé, kteří působí silně, protože i navzdory okolnostem jsou sami sebou.
Být sám sebou je totiž největší dar, jaký si může člověk dát. I když by to mělo znamenat, že bude působit divně. Protože divnost je z jiného úhlu pohledu nadání. Nadání, které když je rozvinuto, přitahuje lidi. Doslova. Protože najednou začnete být autentičtí, důvěryhodní a zajímaví. Začnete rozdávat energii a přirozeně se o vás začnou zajímat lidé, kteří to mají v životě nastavené podobně. Naopak ti, kvůli kterým jste se tolik snažili, pravděpodobně odejdou. A s nimi vše, co vás trápilo.
Bruce Lee říkával „Express yourself“, neboli vyjádři se! Vyjádři se vším, co děláš. Nepřemýšlej, jen buď. Naslouchej si a poznávej se. To je cesta k tomu mít se rád. A mít se rád vede ke šťastnému životu. A ten všichni hledáme.
