Článek
Planeta jako buňka 2023
Ohlédnutí - Covid 19 / Lidstvo / Planeta jako buňka / Vesmír součást orgánu / téma Příroda / Lidstvo
Vypadá to, že si čím dál tím více lidí nevidí na špičku nosu, natož dál, za dveře svého bytu, domu, za svou práci, za brány města, hranice státu a dál do přírody, až do vesmíru…Nasadili roušku svého ega, přes kterou snad ani nechtějí vidět dál a stačí jim malý prostor, který si hýčkají penězi? Natož dál, za dveře svého bytu, domu, za svou práci, za brány města, hranice státu a dál do přírody, až do vesmíru…Nasadili roušku svého ega, přes kterou snad ani nechtějí vidět dál a stačí jim malý prostor, který si hýčkají penězi?
Příroda si to zařídí sama.
Na začátku postavila člověka do nebezpečného prostředí a tím pádem ho vývojem vybavila takovým mozkem, že jako lovec začal používat zbraně složitější než kámen a klacek.Dala mu nevázanou kreativitu, která ze strachu vytváří božstva a z poznání energii.
Sběrači začali sázet rostliny, které rostly jinde než je potřebovali mít, uměle je přesadili, aby byly blízko a pohromadě. Lovci vyvinuli zbraně, kvůli hladu, kořisti a obraně, které nakonec používají proti člověku samotnému, proti vlastnímu druhu. Díky přírodou způsobenému, tisíce let trvajícímu vývoji, jsou někteří lidé techničtí jako lovci,(technická umělost) v procentuální většině muži, a spotřební jako sběrači, většinou ženy(spotřební umělost).Lovci se obklopují a využívají technologie kolem sebe, sběrači jsou schopni tyto technoligie i aplikovat na sebe a do vlastního těla.Všichni pak tyto věci využívají pro své uspokojení, jak pro jejich praktičnost-funkce, tak pro jejich další vlastnosti, např.tvarové-design, tedy pro krásu.
Poměr lovce a sběrače zdá se býti u jednotlivce tedy zásadní v jeho rozhodování a v životě.
Lovci zdánlivě rádi dávají, ale přitom mnohem raději přijímají(berou si), sběrači to mají naopak, naoko raději přijímají, ale přitom více a raději dávají. Možná proto si muži ženy berou a ženy jsou ochotny se dát:)
Když se nedají jednomu, vyjde to s jiným, stejně jako muži, kteří prostě sáhnou po druhé variantě. Vzájemné snoubení charakterů pak určuje délku společného vztahu.
Poměr materialismu a duchovna charakteru pak může určovat i délku a sílu vztahu k věci, tedy k uměle vytvořenému produktu. Proto mohou někteří lidé milovat více věci a peníze, nežli lidi. Proto se lidstvo stále více komplexně zuměluje a přehlíží základní přírodní principy vlastntího bytí na planetě, na které žije. Umělost je to zlo, které nás pohlcuje a bere rozum.
Příroda si pomalu bere zpět to, co nám dala na začátku, jako ochranu v původně nebezpečém prostředí, rozum a instinkt. Čím více budeme využívat umělé technologie a principy, tím více a rychleji nám příroda bude dar rozumu brát. Příroda už v globálu pro lidstvo nebezpečná není, naopak, my jsme nebezpeční přírodě, nejsme jí už užiteční ničím, ba naopak a proto neni divu, že zakročila.
Příroda může být i bez nás, my bez ní však ne!!!! Jsme nemoc a musíme se změnit v lék…Jde to?
Představte si vědecko fantastický film založený na prolínání mikrosvěta a makrosvěta.
Buňka by byla například jedna planeta, celý velký organismus by byl pro buňku a život v ní nekonečno vesmírů.
Každý vesmír, stejně jako každá buňka(planeta) má svojí funkci, slouží k činnosti nějakého orgánu a přitom je vše vzájemně propojeno. Život v buňce tedy netuší k čemu je dobrý, ale vytváří si takové prostředí, aby přežil, tedy fungoval.
Tento život sbírá a loví, sází a staví, vymýšlí a představuje si, miluje i nenávidí, reprodukuje se i zabíjí, a zároveň celý život pátrá po tom, proč tady je. K čemu slouží…
Umí si vymyslet, nastavit cíl do budoucnosti, ale nikdy neví jistě, co bude a jak to dopadne.
Ve své touze po tomto poznání zdokonaluje své schopnosti a dokonce je schopný svou buňku i opustit, odletět např.na měsíc, nebo vyslat sondy do okolních tkání.
Při tomto procesu těží z buňky co může, využívá do poslední kapličky, všechny její látky ke svému opojení, jít dopředu a poznávat, jak sebe sama, tak okolní vesmír.
Díky tomu i tento život v buňce, v určitém časovém pásmu déle vydrží, tím pádem se více množí a je ho čím dál tím víc. Sám se neumí moc redukovat, nakonec je přemnožený a všeho moc škodí…zahřívá svým konáním povrch celé buňky, až to bolí…nebo zatím jen svědí, v místech daného orgánu. Možná se chce naše buňka dělit, možná je jen nemocná…
Naopak organismus, tedy struktura nekonečna vesmírů, moc dobře ví o každé své buňce, o každém orgánu. Rozumí tomu, proč a na co ho má, zná důvod jeho funkce. Ví o všem, co se v něm děje, cítí všechny nuance jeho života. Má perfektní nervový systém, který vnímá a umí s ním pracovat. Tento organismus umí své orgány a strukturu, ve které fungují spravovat a léčit. Umí léčit jednoduché i složité případy. Jednoduché případy pouze zasvědí a stačí je podrbat, tedy stačí změnit tlak a teplotu, na jiné se musí více přitlačit, nebo vyslat z jiného vesmíru(jiného orgánu)látky, které věc vyřeší…
Pokud se obrazně přenesu zpět do naší buňky jménem Země, vzhledem k životu, který na ní bují, zaměřený na nespoutaný růst, rozpínání a reprodukci, s nezadržitelným nabýváním energie, přetěžujícím samotnou buňku tak, až to bolí, dalo by se říci, že je tato buněčná struktura, možnou součástí právě reprodukčního orgánu. Například varlat.
Můžeme si každý popustit uzdu fantazie a vybrat si tvora, kterému tento orgán patří. Pokud si představím gorilího samce, právě ho něco svědí v oblasti těchto hormonálních výrobníků. Líně se převalí a třemi rychlými pohyby se podrbe přesně tam, kde je potřeba. Co se tím stane? Nejenom, že si tím primát jaksi uleví, ale přeneseno do našeho mikrosvěta, rozhýbe náš vesmír, přidá tlak, teplotu a v naší galaxii se začnou dít věci.
Chvilku předním…
Buňka Země. Bod zlomu mohl začít cca.před 50lety, tedy asi v roce 1970, kdy gradovala průmyslová revoluce civilizace, která si tento čas vymyslela. Myslím, že si lidstvo v tomto čase nastolilo a ukotvilo globálního a nejvyššího boha panujícího ve všech vrstvách společnosti. Nebyl to Budha, ani Ježíš, ale světě div se PENÍZE…nic s tím neudělalo ani hnutí Hippies, zdánlivě si uvědomující principy propojení člověka s vesmírem, často přes drogy.
Rok 2020, v daleké komunistické Číně, se ve vládní chemické laboratoři právě pracuje s virem netopýra, upravuje se, aby se dal využít jeho účinek, možná další biologická zbraň, zadaná státem, možná pouhý preventivní výzkum. Čínský lid, stejně jako zbytek lidstva, žene vývoj všeho pokroku, na objednávku dopředu. Je to jedna z věcí, která lidstvo specifikuje. Jako jediné ze všech živočišných druhů na této planetě, si dokáže představovat budoucnost a své myšlenky naplňovat, aniž by k tomu využívalo instinkt.
Díky technické vyspělosti lidských produktů, otupuje primární dar generálního života této vesmírné buňky.
Základní výbava, kterou příroda obdařila všechny druhy života na této planetě odchází, a nahrazuje jí umělá varianta, zatěžující buňku tak, že to začíná vnímat celý organismus. Něco mu je nepříjemné…cítí tlak.
Ti, co si instinkt a jeho principy ještě uvědomují, lidé spojení s vesmírem, tedy vyšším orgánem, v našem případě varlaty gorilího samce, zakročí a pro záchranu planety, způsobí katastrofu lidského pokolení.
A i kdyby tomu došlo přírodní formou přes zmutovaný vir netopýra na trhu, nebo vypuštěním látky na ulici přelidněného města, je to jedno, organismus poslal přes jednu z variant příkaz k řešení…
V případě virové pandemie Sars-CoV-2, vycházející z původně geniálně jemné a vyvážené varianty ztrát, smrtelně zasahující pouze jedince s nedokonalou imunitou, tedy seniory, nemocné a slabé kusy „stáda“. Dalo by se říci, že "zachránce"naší buňky uvažoval velice racionálně. Bohužel, racionální řešení je to možná pro daný orgán a celý organismus, který tento proces nastartoval a vyslal impuls k řešení, nikoliv pro život v buňce Země.
Už možná rozumím zkomolenému názvu pro naší planetu Země, Ze mně…To, co máme v sobě, je náš vesmír, ve kterém zároveň žijeme, proto bychom měli pracovat hlavně na sobě, dělat dobře své schránce tělesné i duševní. Netrápit jí, a život i věci kolem sebe využívat v souladu s principy přírody a vesmíru, pro dobro našich orgánů i celého organismu.
A co náš gorilí samec, jehož jsme součástí jako jedna z jeho buněk reprodukčních orgánů? Pojďme ho společně nedráždit…zatím se snad jenom podrbal a přežijeme pokud to nebudeme přehánět. Dokážeme to? Stále jsme tam kam patříme a můžeme být rádi, že nejsme buňkou svěrače, na konci jeho trávicího traktu…
