Článek
Není žádným tajemstvím, že už devatenáct let vždy na sklonku prázdnin rozezvučí dlaň šáreckého údolí, v němž se nachází skromné kulisy přírodního amfiteátru, lahodnými hlasy operních umělců. Poklid modřínového lesa na jedno nedělní odpoledne naruší nezvyklé tóny orchestru a skřeky hejkala střídají árie operních umělců.
Jak jsem zjistila, je fajn vydat se do Šárky už dopoledne, a ne na poslední chvíli. Přístupové cesty a cestičky jsou ještě volné, nikoli však prosté osamělých poutníků a oblaků prachu, který se zvedá za bezohlednými jezdci na motorových koních.
Je deset hodin, podle předpovědi se chystá další horký den, ale tady v Šárce je stinno, voňavo a milo. Jeviště už je připraveno, nechybí stálice - hranatá dřevěná stavba, letos přeměněná na kostelní věž. Otvory lze spatřiti malý zvon. Kříže nedaleko nenechávají na pochybách, že je poblíž hřbitov. Uvelebila jsem se pod vzrostlým modřínem. Nejblíže mám interiér venkovského stavení. Dva protagonisté, zřejmě zatím bez kostýmů, posedávají na peci. Dvěma dřevěným židlím s vyřezávaným opěradlem posud schází stůl. Nebo ne? Na zastřešeném a vyvýšeném pódiu ladí už téměř kompletní hudební soubor. Na šňůře v lese visí spodní prádlo, nechybí obligátní spodky, nejsem si jistá, zda se jedná o součást kulis venkovského stavení. Možná. Před pódiem je rozmístěno několik modrých stolů se židlemi, nechybí pípa a pult se sklenicemi – už chybějí jen hosté a obsluhující personál.
Hlediště naznačené páskami pomalu zaplňují první nadšenci. 10.25 - rozezní se předehra, dost hlasitě, snad to pak ztlumí. Sedím v epicentru tří reproduktorů. Na trávníku se schází zamilovaná dvojice - Blaženka s Vítkem, obejmou se, zatočí se spolu, ale na vřelou pusu nějak nedojde. Podle pokynů to mělo být žhavé rande. Ale je to jen zkouška. Před pecí se zatím usadila pohledná tmavovlasá žena s košíkem a pletením. Nemarní čas a věnuje se bohulibé činnosti. Vedle ní usedla Blaženka.
Zkouška 1. jednání. Do improvizovaného hlediště u cesty přistály rozkládací lavice, jak se později ukáže, jsou pro V. I. P. obecenstvo. Tři mlatci buší do rozsypané slámy. Není co mlátit, tak jen hlídají, aby jeden druhému neudělal cepem bouli. Zkouška je nakrátko přerušena - pěvci si stěžují, že neslyší ani sebe, ani orchestr. Před sebou pozoruji pilnou dvojici (později trojici), která zručně a zřejmě s láskou připravuje květinovou výzdobu. Dřevěné palety jsou vyzdobeny mečíky, slunečnicemi a břečťanem. Chystají se také kytice na závěrečnou děkovačku. V hospodě pod orchestrem si zatím vyměňují názory Róza s Kalinou. Ke slovu se dostává také Malina. Kalinu urazí, že má prý dluh na novém domě. Vysloužilý voják Bonifác Kalinu popichuje, že stará láska nerezaví a že by si jako vdovec a zbohatlík už pannu Rózu, neprovdanou sestru Maliny, mohl konečně po dvaceti letech vzít. Jak se ukáže, rád přilévá oleje do ohně, Rózu si vyhlídl totiž sám. Nešťastná a rozzlobená Róza je už opět doma a pokračuje v pletení (to byla ona černovláska). Společnost jí nyní dělá bratr Malina, pán v bílém tričku a džínových šortkách. Mobil, doufejme, z jeho rukou později zmizí. Zkouška se opět zastavuje. Zní obecná čeština.
Tajemství obsahu právě nalezeného dopisu pátera či frátera Barnabáše i přes přísahy mlčení za chvíli zná celá vesnice.Tajemstvím je prozatím i láska Blaženky a Vítka, potomků znepřátelených rodin. Romeo a Julie z Bělé pod Bezdězem, kam Eliška Krásnohorská příběh zasadila, dojímají silou své lásky. Zamilovaná dívka skončila svůj výstup a ve světnici prohlíží displej mobilu.
A jde do tuhého, do druhého jednání. Děj se přesouvá na Bezděz. Mají se zde Kalinovi, hledajícímu poklad, zjevit duchové. Zpoza věže se vynořují mátohy v tričkách a kraťasech, v některých poznávám mlatce. Dalším obrazem je ,,muchlovačka za tím kamenem,“ kde randí Blaženka s Vítkem. Ulili se z procesí a vyznávají si lásku. Naneštěstí je vyčenichá místní drbna Bonifác a další tajemství je v tahu. Zaujala mě nově příchozí divačka, štíhlá postarší dáma s culíkem, v šatech a s dlouhou bílou šálou. Právě dorazila, zmožena horkem a náročnou cestou si otírá pot. Dovlekla kufřík a na vodítku ratlíka. Z útrob zavazadla vykouzlila červené rozkládací křesílko a pohodlně se do něj usadila nedaleko ode mě. Já jsem spokojeně rozložena na piknikové dece, i když vzhledem ke svažitému terénu se mi občas sesune dolů. Původně jsem se opírala o kmen stromu, ale teď jsem objevila příjemný dolík u pařezu. Zaujímám pozici meditujícího jogína.
Z dalších nově příchozích pěti seniorek moc radost nemám. Přivlekly odkudsi rozkládací lavici a usadily se zrovna do mého výhledu na zelené jeviště. Tam právě chlípný vysloužilec Bonifác trapně svádí nebohou Rózu. Teď ji dokonce povalil na zem! Róza ho odstrčí, ale Bonifác se nedá odbýt. Chce se jí zavděčit, a tak jí vyzradí Kalinovo tajemství.
Zřejmě se blíží doba oběda. Přichází šedovlasá paní s pejskem (asi rasa VESTAJ – vesnické tajemství) a dvěma tácky klobás. Jestlipak zbyde i na chlupáče? Paní v červeném křesílku také dohnal hlad. Z kufříku vytahuje rajče a zobe cosi z plastové misky.
Na pec si k Malinovi vyskočil místní muzikant s kytarou, Skřivánek. Pán v červené kšiltovce, černém tričku s trojkou na rukávu, v tmavých džínových kraťasech a sportovních botách. Jsem ráda, že Národní divadlo (jak se později ukáže) ponechává v této inscenaci tradiční kostýmy, kterých by se nepochybně ani Bedřich, ani Eliška nepolekali (autoři).
Chrpově modrý deštník, který poněkud nedostatečně stíní orchestru, zajímavě ladí s barvou hospodského nábytku pod pódiem. Rány ve světnici bizarně doplňuje rachot vzlétajících či přistávajících strojů z nedalekého letiště. Ale vlastně to nijak neruší. Kalina za záhrobní asistence vtipálka pátera Barnabáše poruší domovní svobodu a ještě nenamouřený vpadne do světnice rodu Malinů. Poznává, že poklad, který měl najít, je jeho dávná láska Róza. Na obzoru jsou čtyři svatby, jak to tak v případě správného happyendu bývá. Kalina žádá Malinu o ruku jeho dcery Blaženky pro syna Vítka a Rózu by rád pro sebe. Zkouška je u konce, nastává pauza. Na scéně je klid, umělci se odebírají relaxovat, ladit hlasy, zahnat hlad či žízeň, a hlavně si jdou navléknout dobové kostýmy a nechají si načechrat čupřiny.
Nově příchozí obrýlená babička v džínovém kloboučku, opřena o strom, popíjí něco dobrého z termosky. Fialové kalhoty ladí s jejím ozdobným deštníkem. Je dobré být připraven na rozmary počasí. V bouřce, která se tu sice dramaturgicky správně, ale k nevoli účinkujících i diváků před lety přehnala na donu Giovannim, by tento deštníček byl málo platný. Jak jsem se později dočetla, srazily se tu dokonce bouřky dvě. Impozantní, ale děsivé. Úprk z hlediště byl tenkrát dost překotný a nebezpečný.
Vedle mě se usadila skupina snědých mládenců, asi Indů. Sedí jen tak na zemi, klábosí, ale nerozumím ani slovo. Slunce proniklo skrz koruny stromů, mám naštěstí slamák. Myslím, že za chvíli, až slunce pokročí, bude zase blahodárný stín. Horší to mají operní umělci, jsou vystaveni přímým paprskům. Ale možná, že jsou na horko zvyklí, když na ně míří hlavně reflektorů. V každém případě mají můj obdiv.
Ostraha zajištěna - v areálu se pohybují, pomáhají a chrání muži v ostře žlutých a oranžových vestách. Jen před klíšťaty mě asi neochrání. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nade mnou se usadila parta sympatických Moravaček. Melodicky si mezi sebou povídají a já lapám půvabnou hanáčtinu. Přinde? Dem na škopek? Ten okurek tam byl cítiť. Voni teprve ti lidi chodijó totiž. Na čim tam sedijó, ti lidi? No nic, du pro škopek. Bok jsem si v tym Hostýně natřela tó vodó léčivó. My sme čundrácký děvčata, ne? Já mám strach z těch klíšťáků.Později se dozvídám, že jsou odněkud od Slavkova u Brna.
Na chvíli jsem si lehla, abych ulevila zádům. Pohled na blankytné nebe skrz špičky modřínů je nádherný. Pomalounku se pohupují ve vánku a já vdechuji osvěžující lesní vzduch. Dost lenošení, je třeba se vydat pro program! No, a taky tělo se hlásí o svou potřebu. Toiky u vchodu mě ale moc nelákají, možná cestou někde hupnu do lesa. Moravačky ochotně hlídají moje věci a místo, cennosti si beru s sebou. Nakonec jsem přece jen k chemickým záchodům zamířila. Ještě tu není tolik lidí, aby byly zaplněné, tak snad…Vybírám si tu nejvzdálenější. Jde to. Do ruky dostávám program a časopis Prahy 6. Cestou neminu bez povšimnutí fotografie z minulých let. Zastavím se také u stánku pro nealko pivo, odmítnu ty s ovocnou příchutí a za svých šedesát dostávám vychlazenou plechovku. Je vážně horko, přijde vhod. Dostat se zpět k dece už není tak snadné. Na ,,jeviště“ se už nesmí a ,,hlediště“ se začíná rychle plnit. V hospodě už zvedli židle (aby je pak mohli sundat).
Zní gong. Dvě hodiny. Na poslední chvíli přicházejí ještě nějací opozdilci a už si skoro nemají kam sednout. Orchestr v černém zaujal svá místa. Ladí. Druhý gong. Třetí gong. Potlesk. Slovo dostávají organizátoři akce, nechybí paní René Nachtigallová, starosta Prahy 6 Jakub Stárek a senátor Jiří Růžička. Představení začíná a já přestávám psát. Chci si Tajemství užít naplno. Už teď se těším, že se sem vypravím na operu v přírodě zase za rok. Co budou hrát je ale krásným tajemstvím. To nezná ani Bonifác.
