Článek
Vyložila jsem náklad kamionu v místním přístavu na malém ostrově v Norsku, oblast Ålesundu.
Než se vydám svým kamionem na cestu zpět, na pár dní se připojím k místní komunitě a jejímu životnímu stylu. Rybolov, chov krav a ovcí, výlety na zatravněnou horu s jezírky a jezery. Hora je tak blízko, že musím trochu zaklonit hlavu, abych z pobřeží viděla na její vrchol.
Jak jsem se dostala na toto kouzelné místečko, je k přečtení zde:
Stále mi v uších zní lakonický dotaz, jestli chci ryby lovit svojí udicí, nebo raději efektivně.
V tu chvíli mi nedocházelo, co všechno se za tou větou skrývá.
Nejsem žádný vášnivý rybář, ale bylo mi jasné, že člověk potřebuje prut, háček a návnadu na ten háček.
Myslíte si to stejně?
Tak to jsme na omylu.
Z uvedeného mi zbyl jen ten háček.
Místo prutu madlo do ruky, s namotaným silonem. Místo návnady nic. Udivený pohled hostitele. Nechápal dotaz, co používá za návnadu. Po chvíli vzájemných rozpaků vyšlo najevo, že nepoužívá prostě nic. Ryby se chytnou na prázdný háček. Nyní mě to už nepřekvapuje, tehdy jsem byla ohromena, proč by to jako ta ryba dělala. Zkušený rybář se mi asi vysměje, ale já jsem tohle nevěděla.
Lov byl férový, alespoň v tom smyslu, že jsme byli na loďce a měli jsme jen náčiní. Žádný echolokátor, který by nám prozradil hejna makrel.
Sezóna makrel je docela dlouhá, hejna obrovská, ale taky klidně za celý den nepotkáte makrelu.
Jakmile natrefíte na hejno, začnou se dít věci. Na jeden zátah klidně dvanáct makrel.
Na silonu jsou háčky navázány v pravidelných intervalech a makrely se chytnou prakticky naráz. V ruce jsem cítila tu sílu ryb, před chvílí nic a teď silon ztěžkl.
Tak už „jen“ dostat ryby na palubu, nezamotat silon do klubka ani do motoru. To všechno se mi povedlo naráz. V nechtěné konstelaci. Silon zacuchaný a zachycený do hřídele. Práce na dvě hodiny. Popíchané prsty od háčků. Hlavně, že nás předem poučili. Pravidla jsme ctili, ale zkušenost chyběla.
Chycením úlovku práce nekončí, nýbrž začíná. Než se vrátím do kabiny kamionu k odpočinku, pěkně si máknu.
Norové mají na březích šikovně a prostě zařízená místa s dřevěnými prkny na zpracování ryb. Racek nemá problém vzít ucho kyblíku se zbytky ryb do zobáku a vláčet kořist opodál. Pohled na to byl roztomilý a komický. Velké hejno racků se zjeví náhle, jakmile práci s rybami začnu. Přiletí z prázdné nicoty a najedou jsou všude. Letí i na dosah ruky. Ruka ale není tak rychlá, aby se stihla dotknout. Jejich zvuková kulisa je hlasitá a naléhavá, jsou při chuti.
Cestou
Užívám si naplno přírodní scenérie. Jaký je to rozdíl. Většinou vidím z kabiny kamionu jen nevlídné parkoviště. Teď moře vlevo, horu vpravo. Hodně blízko.
A počasí jako v létě na jihu u moře. Ano, je horko, hodně horko, o pár kilometrů dál je písečná pláž. S bělavým pískem. Byl tam navezen místo původních kamenů. Děti se cákají ve vodě. Tak se přidávám. Není ani teplá ani studená. Na plavání akorát. A to jsme prosím v Norsku, kde je prý stále zima, jak slýchávám.
Vybírám si k cestování do Norska červen a červenec, jejich nejteplejší a nejvlídnější měsíce.
A z toho si vytvářím vzpomínky. Je mi jasné, že tam není pořád tak krásně.
Průvodkyně z cestovní kanceláře, kterou jsem potkala na trajektu, mi doporučila právě tyto dva měsíce, které jsou nejnadějnější na krásné počasí.
Jsem zpátky u ryb, smažené makrely mám k večeři. Můj hostitel a jeho rodina moje nadšení nesdílí. Jsou makrel poněkud přejedeni. Shovívavě mě sledují.
Další ryby si ukládám do jejich mrazáku. Mrazáků mají několik. V Norský se prý traduje něco v tom smyslu, že kvalitu sexuálních aktivit obyvatelů domu poznáš podle počtu jejich mrazáků. Čím víc, tím líp. Jak na tohle lidové úsloví přišli, bůh suď. To mi nevysvětlili.
Krásný den mi byl dopřán. Díky za něj.
zdroj: autentický příběh autorky
