Článek
Jednoho krásného červencového dne jsem za volantem kamionu doputovala na konec asfaltové cesty. I tak byla velmi úzká a ještě k tomu najednou skončila. Se čtyřicetitunovým kolosem pod sebou jsem trošku znervózněla.
A blesklo mi hlavou, jestli jsem to s tím dobrodružstvím trošku nepřepískla.
Vezla jsem nějaké stavební buňky do místního přístavu. Západní Norsko, oblast Alesundu. Velmi malý ostrov. Buňky se do kamionu vešly akorát dvě. Do jedné z nich jsem si uložila svoje jízdní kolo, abych se mohla od kamionu vzdálit více, než by mi stačily nohy pěšky.
Při vykládce chvilka napětí, jestli nebude zákazníkovi vadit, že jsem buňku zneuctila svým kolem. Ale vousáč byl úplně v pohodě, asi lehce pobaven, že kamionem přijela ženská. Přece jen v mezinárodní dopravě jich moc nejezdí.
No a léto, znáte to, blond vlasy, ženské křivky, úsměv na tváři, to občas boří i bariéry.
A že ten kamion patřil rodinné firmě, mohla jsem si dovolit ten luxus si dát pár dní pauzu a pak teprve vyrazit pro náklad na cestu zpět.
A jsem tedy na ostrově, spíše ostrůvečku s jedním městečkem a pár vesnicemi.
Je tak krásně, slunce sálá, horko, že musím mít v kabině zapnutou klimatizaci.
Kolikrát mi to lidé nevěří, ale i v plavkách je mi hic. Samozřejmě o pár set kilometrů dál lze ve stejný den v horách potkat sněhovou bouři a to se mi i stalo při některé z cest.
Takto čarovala příroda. Ačkoli to vypadá na kýčovitou úpravu fotografie, fotka je přirozená bez použití Photoshopu.
Prostě do Norska mám vždy vše, od plavek až po zimní bundu a rukavice. To se vyplatí.
Ptám se vousáče, jestli je na ostrově nějaká možnost rybolovu a ubytování. Ukazuje mi na mapě místečko na konci protáhlé vesnice, kde je prý kemp a lodičky k zapůjčení.
Že tam ale kamiony asi moc nejezdí. O chvíli později už vím proč asi. Vlevo moře, vpravo domy kolem cesty a šinu se po asfaltce o šířce přesně akorát na můj kamion. Ani jízdní kolo by kolem snadno neprojelo. Cesta ubíhá a obraz je pořád podobný, zatáčka, kopeček, odbočka k jednotlivým domům, které jsou těsně u silničky. A jinak nic. Přesněji řečeno to nic je vlastně úchvatná přírodní scenérie otevřeného moře a hory tyčící se nad těmi domy. Střed ostrova tvoří hora a vesničky se těsní pod ní na březích moře.
Přemýšlím usilovně, kolik kilometrů jsem schopna couvat bez návštěvy psychiatrie, neboť žádné místo pro otočení kamionu tu ani náhodou nevidím. Po chvíli je to ještě lepší. Asfalt skončil a dále je cesta jen zpevněná štěrková. Stále žádná točna. Vidím velké stodoly a dva domy v blízkosti. Ve stodole je kravín, tak zde asi jezdí nějaká těžká technika. Možná cesta unese i můj kamion. Pokud se tu nedokáži otočit, můžu couvat asi tak deset kilometrů. No a i když mě v autoškole za couvání chválili, raději bych si ho odpustila. Najíždím na štěrkovou cestu s pocitem „děj se vůle boží“.
Tíseň se pomalu přetavuje do zvědavosti a prostředí mě fascinuje. Tolik odlišné od mého domova. Obrovské oblé kameny a kousek louky mě dělí od moře. Je tak blízko. Později se dozvídám, že se před časem při bouři rozlilo až sem, kde právě stojím.
Zastavím.
Zatím se nebudu pachtit s řešením návratu.
Nikde nikdo.
Tady bych chtěla pár dní zůstat.
Jdu tu myšlenku uvést do praxe.
Za rohem je slyšet zvuk stroje, tak tam pěšky vyrážím. Muž stáčí močůvku z kravína do nádrže traktoru a kouká na mě. Podle pohledu by to mohl být kdokoli, od mírumilovného pána až po masového vraha. Jen kouká. „Dobrý den, promiňte, že ruším. Mohla bych tu prosím na pár dní zaparkovat?“ Naštěstí každý Nor umí anglicky. Odpověď „ano“. A víc nic.
Pokračuji v celkem jednostranné konverzaci, že stojím za budovou a moje auto je dost velké. Pokrčí rameny, že co jako. „Nechcete se raději na to auto podívat, jestli mě tu opravdu necháte?“ „No jo no,“ povídá „ale spěchám“. Koukl na kamion, nehnul ani brvou a šel zpátky k traktoru. Považuji parkoviště za schválené.
Abych dostála společenské povinnosti a odměnila alespoň trošku štědrost majitele pozemku, který mi bude na pár dní domovem, zvu pána/samozřejmě s předpokládanou manželkou/ na večer do kabiny kamionu na české pivo. Přijde, jestli bude mít čas.
Přichází, nikoli hostitel, ale únava. Den se krátí, tedy jen v představách, protože je jedenáct hodin večer a světlo jak v poledne. Hostitel nikde. Navlékám pyžamo, blíží se noc bez tmy, uléhám do postele v kabině kamionu a těsně před zavřením očí vidím ve zpětném zrcátku, že návštěva právě přichází.
Manžele z farmy přemohla zvědavost a šplhají do kabiny.
Začíná dlouhá noc.
Jakkoli vám to připadá nepravděpodobné, tak tohle všechno se prostě stalo. Život píše různé příběhy.
