Co dělala krásná lovkyně v africké džungli?

Michaela Fialová, skvělá holka a dobrodružka. A ochránce přírody.

Ahoj Míšo,

skočíme rovnou do té Afriky.

V Africe první věc, kterou udělám je, že se jdu vyspat po tom dlouhém letu a hned potom jdu na střelnici. Nevozím si s sebou vlastní zbraň. Ono na různá zvířata jsou potřeba různé ráže, takže vozit si svoji pušku by bylo nepraktické. A byrokratické překážky by všechno hodně zdržovaly. Takže běžím na střelnici a vlastně celý první den testuji zbraně, koukám, jak to lítá, testuji si polohy a pokecám s místními lidmi.

Pokud nejdu lovit sama, ale jdu jako průvodce, i tak jdu s lovcem na střelnici. Chci si ověřit, jak ti lidé střílí.

Sama ne. Hodně ale záleží na tom, kdo je ve skupině lidí na lovu. Můžou být posilou a nebo naopak rizikovým faktorem.

Ono jde spíš o to, abys nebyla kořistí místních. To je asi největší nebezpečí, které tam je. Když jako běloch přijedeš do Afriky, narazíš na rasismus. Rasismus proti bílým lidem. Musíš si dávat pozor, kam chodíš. Vyhledat si informace, kde jsou střety mezi místními.

Pečlivě se těm místům vyhýbat.

Co se týče rizika ohrožení od zvířat, dodržuješ potřebné techniky a nemyslím si, že by se mělo něco stát. Samozřejmě kromě toho, že šlápneš na nějakého hada. Nebo se nepodíváš do boty a budeš v ní mít škorpiona. Když dodržuješ pravidla pro lov, riziko se minimalizuje. Čím větší je skupina lidí na lovu, tím ale hůř. Já tím, že jsem to natáčela, měla jsem s sebou kameramana a zvukaře, o to větší to byl risk. Uhlídat tu větší skupinu lidí.

Negativní ohlasy přichází podle mě od lidí, kteří mají rádi přírodu, ale nemají dostatek informací. Čím méně přemýšlivý člověk, tím více emocí používá. A samozřejmě tito lidé jsou často terčem manipulací různých neziskovek a šmejdů, kteří dají někam nějakou fotku a napíší, hele, ten lovec se tomu směje, to je hnus a podobně. A ti lidé, kteří si nedokáží najít to pozadí za tím, třeba ještě posílají peníze těmto organizacím a lidem, kteří o to více potom rozdmýchávají tento oheň. To pak vede k tomu, že zvířata v Africe jsou ohrožena.

Pokud se najde masa lidí a dokáže odhlasovat , že se v Africe zastaví lov, bude to pro africká zvířata likvidační.

Proto jsem i založila svůj blog, kde se tyto věci snažím lidem vysvětlovat nebo je alespoň nasměrovat, kde to mají hledat.

Tam je strašně moc faktorů. Ten největší je, že lov přináší do jejich ekonomiky ohromné množství peněz, které se jiným způsobem nenahradí. Nejen odlov té zvěře, ale i to, že ti lidé tam letí, že si tam něco koupí, jsou tam ubytovaní, zaměstnává to celé rodiny. Kdy třeba táta dělá rangera a máma pokojskou na těch lodžích, kam ti lovci jezdí. To, že potom ta farma má peníze a může si zaplatit protipytláckou patrolu, může si dovolit zaplatit veterináře, když je to potřeba. Může si dovolit přikrmovat zvířata. V době sucha, kdy není voda, může postavit napajedla, vrtají se studny. To všechno financuje lov.

Další věcí je, že pokud by ta divoká zvířata neměla pro místní tuto hodnotu, tak je nahradí dobytkem. Dobytek znamená zásadní změnu tvárnosti krajiny, změní půdu, dobytek nebude jíst to, co jí antilopa, není tomu přizpůsobený. A všechno, co by ten dobytek mohlo ohrozit, půjde pryč. Spousta lidí volá po tom, zastavte lov leopardů. Pokud ale budou mít lidé místo divoké zvěře dobytek, tak ty leopardy prostě všechny vyhubí.

To záleží na situaci. Pokud se budeme bavit o Africe, tak já klidně jdu i v kraťasech. Ale samozřejmě je to za cenu poškrábaných rozdrápaných nohou. Proti hmyzu repelenty pomáhají dostečně. To spíš si kontroluješ boty, jestli ti tam nevlezl škorpion a večer se díváš pod polštář, jestli tam nemáš hada. Nad každou postelí je komáří síťka, takže je to na pohodu. Když vím, že půjdu do husté buše, tak si kraťasy nevezmu. Ale když vím, že budu běhat po pláních, tak klidně v  těch kraťasech.

Práce výstřelem nekončí, to určitě ne. Musíme makat. Když lovím doma tady u nás, tak na místě samozřejmě vývrh, potom se zvíře většinou pověsí, umím ho stáhnout, umím ho i rozbourat, když to není něco velkého, co nezvládnu silově. A potom ho beru domů, do kuchyně. No a doma z masa děláme ty úhledné sáčky podobné už těm, co jsou v krámu, a dáváme je do mrazáku.

V Africe je to podstatně pohodlnější. Tam máš svého průvodce nebo stopaře, který to za spropitné rád udělá.

Samozřejmě formality pro lov se řeší předem, než tam vůbec jedeš.

Většinou já si vezmu maso na steak a zbytek jedeme věnovat místním.

Když jsem tam přijela poprvé, tak jsem ulovila impalu a těšila jsem se, až ji půjdu rozdat. Oni mi ale říkají, to ale nemůžeš. Protože nemáš dost masa, abys vjela do nějaké vesnice třeba o patnácti domečcích. Ti lidé by se o to maso potom poprali. Vytáhli by mačety a začali by se sekat. Všichni chtějí maso a není dost pro všechny. Takže jsme museli lovit dál, až jsme měli dostatek masa pro všechny. A pak jsme ho teprve mohli jet rozdat místním lidem do vesnice.

No a tak od té doby já už si vybírám velká zvířata, například buvoly. Aby bylo dost masa pro všechny.

Míšo díky. Pro mnohé z nás je Afrika velkou neznámou a lov zvěře ještě větší. Žena lovkyně a ještě k tomu krásná běloška na černém kontinentu. To musíš mít velkou odvahu. Děkuji za rozhovor.

Chcete se dozvědět o Michaele více na jejím Facebookovém profilu ? >>

zdroje - rozhovor autorky s lovkyní Michaelou Fialovou