Kouzlo a nostalgie starých zahrad

Tajemná atmosféra starých zahrad mě vždy fascinovala a okouzlovala.

Musím odolávat nutkání, abych nevstoupila na cizí zahradu. Nic bych jí neudělala, jen si od ní vypůjčila kousek radosti. Jenže chápu, že v dnešní společnosti se na cizí pozemky bez dovolení vstupovat nesmí.

Tady se mi ale poštěstilo dovolení dostat.

A stačilo jedno nádherné podzimní odpoledne. Zalité sluncem a zafoukané studeným větrem. To asi proto, aby to nebylo tak úplně idylické a člověk si uvědomil, že matka příroda má mnoho tváří.

Okno ze staré stodoly kouká do džungle letité, občasně udržované zahrady.

Voda je základ života. Stará studna výborně funguje.

Růže. Tato růže je potomek mnoho desítek let starého keře. Drží se života a je předávána generacemi dále s nadějí do budoucna.

Tak trošku strašidelné zákoutí s odlesky slunce na skle.

Starý keř, patrně černý bez. Prohlížím ho, ale tentokrát Jidášovo ucho nenalézám. I když, mohlo by tam růst, je to jeho oblíbené místečko.

Kdo ví, co bývávalo v dřevěné krabici a ve flaštičce.

Vzhůru nohama čekají na hlínu a květinu.

Stínohra nikdy neomrzí.

Nasluněná zeď je lákavé místo k malému odpočinku.

Tak tyhle nůžky už asi pěkně dlouho nikdo nedržel.

Komu byl určet otvor ve dveřích nevím, ale při focení se v něm mihla černá kočička. Nestihla jsem cvaknout fotku.

Na mléko?

Nic se nevyhodí, všechno se uskladní.

Škoda, že nevím, k čemu tenhle výrobek sloužil.

Forma na pečení jako od prababičky. Je snadné si představit vůni nedělní kávičky s bábovkou. Sbíhají se sliny.

Břečťan je nezmar.

Zátiší pod střechou.

Na co všechno asi tato stará lucerna poskytla svoje začouzené světlo…

Králíkárna. Někdo uznává, někdo zatracuje chov králíků tímto způsobem. Ale vím, že generace našich babiček se o ně obětavě staraly.

Staré dřevo a starý kov, jak pěkná kombinace.

A ještě jednou variace na stejné téma, tentokrát poněkud opotřebenější.

Jablíčka, bez jakékoli chemie, což dokazují přítomní červíci. Jablíčka křupou a mají sladkou šťávu.

Podpěrný sloup, co se fláká a moc nepodpírá. Nebo že by komín?

Petlice na staré stodole.

A ještě jednou na rozloučenou sytá barva voňavé růže. Když uschne, květy jsou daleko tmavší a barvu si udrží ve váze až do jara.

Jsme na konci malé podzimní procházky. Jak se vám líbila? Považuji za velký dar, že v mém dětství jsem si v takovýchhle zahradách hrávávala. A moc bych to stejné přála každému dítěti.

Všude dobře, doma nejlíp. A proto cestuji i do ciziny, abych se domů ráda vracela.

Chcete-li se mnou cestovat za hranice naší krásné země, můžete kouknout do Norska, země fjordů:

zdroje: soukromý fotoarchiv autorky