Článek
Moc ráda jsem jezdila kamionem do Norska. Úmorný průjezd Německem příjemný není. Cesta trajektem z Německa do Švédska má svoje kouzlo tak poprvé a podruhé, potom trošku zevšední. Znamená čekání ve frontě, nájezd na trajekt, zapamatovat si číslo paluby, kde nechám kamion, protáhnout se mezi natěsno zaparkovanými kamiony ke schodišti, hodit bagáž do kajuty a zajít do jídelny na teplé jídlo. Pár hodin spánku, v lepším případě bez houpání. Potom další jídlo, výjezd z přístavu a buď dokončení povinné pauzy nebo rovnou vyrazit na cestu. Podle toho, jak to časově vyšlo.
Kruhový objezd uvnitř tunelu v Norsku
Ve švédském přístavu průjezd tradičně kolem palem. Palmy jsou pochopitelně v obřích květináčích a na zimu se uklízí někam asi do skleníků. I tak jsou poměrně opelichané, přece jen chtějí větší teplo, než přístav nabízí.
Cesta Švédskem už je malebnější, potom přes hranice do Norska směr Oslo. A pár set kilometrů severně nad Oslem už začíná cestovatelský ráj, hory, tunely, později i fjordy. Provoz se zklidní, zřídne a život se zpomalí. Pokaždé.
Měla jsem to štěstí, že při mých jízdách kamionem po Norsku vzniklo blízké přátelství s dvěma různými rodinami. A to mi věřte, že je to docela výjimečná záležitost. Norové jsou velmi uzavření, k nezávazné konverzaci sice vstřícní, ale tím to končí. Pozvat si někoho domů, to už je něco velmi zřídkavého. Dostalo se mi té cti, že dvě rodiny mě přijaly do svého kruhu.
Jedna rodina bydlí na ostrově a má farmu s kravami na mléko.
O mém rybolovu s touto rodinou si můžete přečíst příběh zde:
Druhá rodina, o které dnes píši, bydlí na jiném ostrově a mají krásné rekreační středisko, které si sami vybudovali poté, co získali potřebné finance prodejem krabů. Prodávali kraby na tržnici v Oslu. Mimochodem, věděli jste , že správná norská výslovnost Osla je „Ušlu“? Ale když řekneme prostě Oslo, všichni tomu i tak rozumí.
Při prvním setkání jsem návěs odpojila v přístavu a tahačem zajela k jejich rekreačnímu středisku. Velkoryse rozlehlé parkoviště mi to umožnilo. Následovalo zapůjčení jejich motorového člunu k dvoudennímu rybolovu, vzájemné oťukávání a spřátelení s manželským párem v důchodovém věku, kterým toto přenádherné místečko u moře patří.
Příhody s nimi se mi sem nevejdou, naplánuji další článeček.
Při druhé návštěvě o pár měsíců později jednoho pěkného večera při sklence vína hostitel říká: „Už jste někdy jedli kraba? A pokud ne, zveme vás zítra na krabí hostinu.“ Nadšeně přikyvuji, že na krabí hostinu se dostavím ráda, řádně a včas… To si přece nenechám ujít. Pro nás je to trošku exotika.
Příští den prožívám v očekávání a zvědavosti, jak to bude probíhat.
Pokud máte představu, že si vezmete na sebe například bílou krajkovou halenku, způsobně dáte nožku přes nožku a budete decentně konzumovat, tak na to zapomeňte. Alespoň tedy v domácím prostředí. V norské restauraci jsem na večeři nikdy nebyla. České úsloví bez peněz do hospody nelez bych parafrázovala asi následovně: S českou výplatou do norské hospody nelez. I pro norskou vyšší střední třídu jsou jejich restaurace prý dost drahé.
Přichází večer a scházíme se na dřevěné verandě s kulisou všudypřítomných hlasitých racků. Nalévá se víno, voda a servíruje se večeře.
Kyblík plný vařených krabů hostitel vysype doprostřed stolu.
Konzumují se převážně krabí končetiny, někdy i tělo. Dostat se k masu skrz tvrdou skořápku vyžaduje použití buď speciálního příboru, nebo kamene. Zkusila jsem oboje a oboje má svoje kouzlo.
Důležité je drtit skořápku a ne svoje prsty. Na to každý rychle přijde po prvním „jauvajs“. Chce to trošku cvik. A šťáva cáká všude kolem. Proto je dobré se adekvátně obléknout.
A optimální je stolovat venku.
Norové obvykle jedí krabí maso na toastu. Na světlý neopečený toastový chléb navrství krabí maso, navrch trochu majonézy a lahůdka je na světě.
Bez koření. To by přehlušilo decentní mořskou specifickou chuť.
Kraby vařím v mořské vodě, pravil hostitel. Nebude to moc slané? Než mi tato otázka stačila proběhnout myslí, dodal, že tu mořskou vodu musí ale hodně přisolit. Zajímavé. To by mě nikdy samotnou nenapadlo, kdybych kraby vařila. Moc slaní rozhodně nebyli.
Pokrm je to velmi sytý.
Krabi se chytají do klecí s návnadou a otvorem, kudy dokážou prolézt dovnitř, ale ven už nikoli. Klec je ponořena do hloubky a lanem spojena s bójkou. Na bójce jsou povinně identifikační údaje majitele. Je nepřípustné si nejen cizí kraby vzít, ale dokonce i se na ně i jen podívat. Pobřežní stráž pokutuje i za to, když k bójce dojedete, klec vylovíte, na kraby se podíváte a zase je nedotčené s klecí ponoříte nazpátek. Prostě kouknout se nesmí, je to považováno za krádež a oni nezkoumají, jestli jste se jen koukali nebo si něco vzali. A norské pokuty asi nejsou zrovna nízké.
Ze kterých krabů se jí i tělo, ne jen končetiny, to je celá věda, kterou se mi nepodařilo úplně pochopit. Ještě větší záhadou mi bylo, jak hostitel pohledem u kraba poznal, jestli je v těle obsah vhodný ke konzumaci nebo ne. Ukazoval nám to párkrát a vždycky se trefil, ačkoli podle mých očí ti krabi vypadali všichni stejně. Je to asi otázka letité praxe.
Síla stisku krabích klepet je ohromující. Hostitel nám ji demonstroval tak, že nabídl krabovi ke stisku silnostěnnou hadici, kterou jsem vlastní rukou nestlačila ani o milimetr, jak byla nepoddajná. Krab ji zmáčkl v okamžiku. Varoval nás, že ucvaknutí našeho prstu by bylo tak rychlé, že bychom to hned ani nepostřehli. Manipulace s živými kraby musí být extrémně opatrná. Nezbylo než obdivovat zručnost hostitele a vše jen pozorovat z uctivé vzdálenosti.
Norsko je země, která vleze člověku pod kůži. A láká k návratům.
Například na věhlasném skalním bloku ve tvaru obřího zubu /Preikestolen/, čnícím vysoko nad fjordem, jsem byla dvakrát a ráda bych jela znovu. O návštěvě Preikestolenu při mých kamionových cestách je článek zde:
O mém střeleckém koníčku a aktuálním dění si můžete přečíst zde:
