Článek
Stojím 600 metrů vysoko na hraně skály nad fjordem a žádné zábradlí. Tak to je Preikestolen neboli Kazatelna.
Proč je tak známá? Má tvar zubu, velmi ojedinělý.
Bylo úchvatné ležet na hraně skalního zubu a koukat do hlubiny 600 metrů pode mnou.
A je přímo nad vodou. Zdánlivě sice . Kdo by spadl, dopadne na kameny, voda je přece jen kousek dál.
Je u moře a zároveň ve vnitrozemí. Fjord Lysefjord se totiž velmi hluboko a klikatě zařezává do pevniny. Je to jedna z turisticky nejatraktivnějších lokalit Norska. Poblíž města Stavanger.
Do oblasti Preikestolenu mě zavedla jedna z mých cest za volantem kamionu.
V tak zajímavé zemi, co se přírody týče, by byl hřích jen tak projet, aniž by si člověk všímal okolí.
A jelikož mi to firma umožnila, občas jsem mohla na pár dní kamion odstavit a pořádat výlety.
Jak to v kabině kamionu vlastně vypadá? Mám tu postel, vařič, rychlovarnou konvici a počítač. Vlastně je to takový malý obýváček. Co ale žalostně chybí, je koupelna a toaleta.
Z kabiny kamionu cestou z jednoho ostrůvku na další na tzv. Atlantic road. To červené je špička polštářku, který si snad každý koupí na trajektu při cestě do Švédska. Na polštářku je obrázek losa.
Parkoviště bývají vybavené velmi různě a nebo taky vůbec. To je věčný boj, jak zajistit hygienu na úrovni, na kterou jsem zvyklá. Občas jsem taky musela vzít zavděk „sprchou“ z pet lahve stoje v plastovém lavoru.
Spaní a nějaké to vaření je ale v kabině kamionu pohodlné.
Občas se mi taky podaří sehnat ubytování v kempu, v dřevěné chatce. Kupodivu bývá v Norsku cenově velmi přístupné. Problém je spíš se do kempu kamionem dostat.
Pokud jsem mohla někde odpojit návěs a jet jen tahačem, opravdu se mi podařilo zaparkovat i v kempu. V Česku naprosto nemyslitelné. Z prostorových důvodů, zejména. V Norsku je ale většinou všude místa hodně, prostě nadbytek. Proto i tak absurdní historka - parkuji kamionem v kempu - je reálná věc.
A teď zase zpátky ke skále nad Lysefjordem.
Připravte se na unikátní zážitek, ale i na davy lidí. Obzvláště za krásného počasí. Jsou místečka, například kamenné schody, kde se provoz občas trošku zasekne a utvoří se fronta turistů. Nic hrozného sice, ale někdo to prostě nemá rád.
Cesta trvá pár hodin a potkáte horaly i měšťandy v balerínkách a sukénce. Což o to. Oboje se hodí, když je pěkně. Ale jsou to hory, počasí se mění a když nic horšího, tak nahoře často pofukuje. Bez pořádných bot a bundy to může být ouvej. Jo, a na toaletu si skočte ještě na parkovišti, následujících několik hodin chůze tam a zpět žádnou nepotkáte. Jsou to hory, ne promenáda.
Nenajdete zde žádnou vrcholovou chatu či jiné známky civilizace, takže svačinu a vodu rozhodně s sebou.
Scenérie na „zubu“ je tak úchvatná, jak na propagačních záběrech. Horní plocha skály je pěkně placatá a rozlehlá, v obležení turistů.
Někteří odvážlivci sedí na hraně, nohy spuštěné nad 600 metrů hloubky. Žádné úchyty, žádné zábradlí, žádné výstražné cedule.
A to se mi na Norsku líbí.
Na každém rohu nejsou zákazové a příkazové cedule. Každý ať se řídí svým rozumem a také pudem sebezáchovy. A že tam jsou nebezpečná místa, mnoho takových míst.
Sama jsem nenašla odvahu a vlastně ani důvod si sednout na hranu propasti.
Lehla jsem si na břicho a na tu hranu jsem se doplazila, abych se kochala pohledem na fjord.
A potom jsem se zase odplazila. Couváním. Asi na mě byl směšný pohled.
Většina turistů trůní přímo na zubu, fotí se, blbnou a někteří riskují pád.
A pak jdou zpátky.
Nebylo mi líno vystoupat výše, vysoko nad fjord, kde téměř nikdo nebyl, a pozorovat lidské mravenečky na zubu shora. Moc krásný pohled, blankytné nebe, majestátní hory a moře, no pohled jako z kalendáře. Dalo by se říci že i podobně kýčovitý, jak to někdy je.
Na rozdíl od výstupu na nejvyšší horu Norska Galdhopiggen, byl tento výstup daleko snadnější a bezpečný.
O výstupu na Galdhopiggen si můžete přečíst zde:
Jiná cesta kamionem mě zavedla pro změnu na ostrov, kde jsem si vyzkoušela rybolov. Konkrétně v sezoně makrel. Chytala jsem makrely a tresky.
O mém rybolovu se dočtete zde:
A také jsem byla na lovu krabů. To ale jen jako divák na loďce:
Moje norská anabáze ještě není u konce. Další příhody pro své čtenáře ráda postupně přinesu.
