Článek
Galdhopiggen. Hora. Nejvyšší ve Skandinávii. No koho by nelákalo se tam podívat.
Bylo by hezké mít nějaké zajímavé vrcholové foto.
Jenže na vrcholu hory byla mlha, že by se dala krájet. Sotva bylo vidět na osobu vedle mě. Nápisy na kovové ceduli s názvy dalších hor ve výhledu jsme si přečetli, až když jsme k nim vrazili nos. To se stává. Hora není zvědavá na to, aby každého pohostila královsky.
Mohli jsme být rádi, že v mlžném hávu byl pouze vrchol hory, kousek pod ním už bylo krásně vidět do dálav, impozantní ledovec i pole kamenů, sněhové plotny i travnaté pláně.
Sestup byl těžký. Neuklouznout, stále na to myslet, bylo vysilující. Příště budu mít hroty nebo nesmeky, to by byla pohodička. Tentokrát jsem musela spoléhat jen na podrážky.
I trekové hole by nebyly špatné, mít je tak.
Únava už vystrkovala růžky. Jo jo, nahoru je to radostné, dolů je to ouvej. Nahoru můžeš, dolů musíš.
A jak to vlastně začalo?
Norsko
Cesta kamionem mě jednou zavedla v Norsku do čarokrásného rozsáhlého pohoří. Ani jsem předtím nevěděla, co že za horu ukrývá. A pak už zbylo jen si na další štreku naplánovat zastávku s výstupem na horu. Když už jezdím kolem, chci to využít.
V pohodlné turistické chatě Juvasshytta v lyžařském středisku vládne pohodička a klídek. Někdo si kupuje sluneční brýle na výstup, někdo popíjí kávičku, personál vesele štěbetá s hosty a život se zdá být lehký jako peříčko, sluníčko svítí. Hora se nezdá tak vysoká, když jsme její část zdolali serpentýnami autem. Tohle už malým autem, kamionem by to nešlo. Tady silnice končí obrovským parkovištěm. Koukám na výstražné tabule. Jedna je dokonce i v češtině. To je pro nás čest. Je tam asi pět cedulí, každá v jiném jazyce a jeden z nich je čeština. Počítá se tam s námi, to je příjemné vědět.
Tři etapy jsou přede mnou.
První část výstupu je pole obrovských kamenů.
Jakoby nějaký obr vzal pytel kamenů a rozhodil je kolem. Jsou veliké a jeden přes druhý, není mezi nimi vidět ani kousek půdy, tvoří souvislou plochu. Jít po těch nerovnostech je daleko namáhavější, než jsem si myslela. Celkem nekonečná protivná cesta.
Nejatraktivnější a také nejnebezpečnější druhá etapa je pochod ledovcem Styggebreen nahoru.
Výstražné cedule hovořily o tom, že na výstup musí mít turista zkušeného průvodce. Ať už ze svých řad, nebo si najme místního průvodce.
Ledovec má trhliny, široké, hluboké, dost velké na to, aby tam člověk zůstal navždy.
Vidím trhlinu, tak se jí vyhnu, to ano. Jenže další trhlina může bez varování vzniknout kdykoli a led se rozestoupí pod nohami jako brána do pekel. Nám se to nestalo, to bych tu nepsala příběh.
Cedule také nabádají, ať si nemyslíme, že když vidíme vyšlapanou cestu, že je bezpečná jen proto, že už tudy kdovíkolik lidí prošlo. Pro dalšího může být osudová.
Výstup má být na společném laně. Podle mě asi proto, aby když tam spadne jeden, aby tam spadli všichni. Ale pravidlo respektuji. Mám půjčený horolezecký postroj. Stojíme na hraně ledovce a chystám se postroj navléknout a navázat se k lanu. Zjišťuji, že postroj je mi malý. Na vrstvě mého teplého oblečení by byl jako svěrací kazajka, to by nešlo. Dostávám radu dát si ho na holé tělo. Dobře. Nikde žádná převlékárna či strom. Stromy tam nejsou vůbec.
Rychle do spodního prádla a než si kolemjdoucí všimnou toho striptýzu, navlékám postroj na holé tělo, studí, tlačí, tahá. Oblékám se a vyrážím se svými souputníky na tom jednom laně.
Šineme se jako vláček vyšlapanou cestou v ledovci pomalu vzhůru, trasa je to dlouhá. Bojím se. A k tomu ještě ta představa, že mě to čeká podruhé cestou dolů. Ledovec není příkrý, takže to naštěstí moc neklouže. Únavu ještě necítím, protože tělo je ve stresu z toho strachu.
Na konci ledovce zase striptýz, abych se zbavila pout.
Třetí etapa je zde.
Tady už je hora strmá. Ledová a sněhová pokrývka velmi klouže, jen místy vykukují kameny. Jsou ostré. Tady už mě přechází humor. Sice jsem mimo oblast rizika vzniku trhlin, zato jeden špatný krok a uklouznutí můžou způsobit přinejmenším hodně bolavé zranění. Potkáváme turisty jdoucí dolů. Jedna paní nejde, ale klouže se po zadnici. Asi se bojí stát, tak to bere touhle metodou. Musí ji to bolet, protože se nedokáže vyhnout všem kamenům. Je zima, pofukuje, docela nevlídno. Vrchol je v mraku. Jsem zadýchaná a pomalu se blížím k cíli. Na vrcholu hory je docela sparťanská a celkem velká chata a dokonce tam jde koupit i něco k pití. Ceny nejsou pro nás přístupné. Nikomu nevadí, když posvačím se svých zásob. Zajímalo by mě, jestli chatu zásobují nosiči nebo vrtulník. Myslím, že spíše to druhé.
Venku není vidět na krok. Chvíli čekám, jestli se mlha nezvedne, ale nevypadá to.
Čas trochu tlačí, tak zahajuji sestup.
Po chvíli vyklesám zase pod tu mlhu a kochám se panoramaty. Na kochání je nutno se vždy zastavit. Při chůzi jsou oči přišpendlené k zemi. Nohy mě bolí, jsem unavená a klouže to, sestup bude trvat pár hodin.
Pozoruji z výšky ledovec, přes který jsme přišli. Je obrovský a polovinu plochy krájí obloukovité koncentrické obrovské trhliny. Poslední oblouk v řadě není trhlina, ale cestička, kudy jsme přišli my i všichni ostatní. Nechce se mi tomu věřit. Zespoda to vidět není. Zdá se mi celkem logické, že ta cestička dříve nebo později pukne a bude z ní další trhlina v řadě. Kdybych ten pohled viděla před výstupem, neměla bych odvahu na ni vstoupit. To si myslím teď. Než se k ní ale propracuji, jsem tak udolaná, že jsem smířená s osudem, navazuji se na lano, následuji ostatní a těším se na odpočinek. Ten je ale zatím v nedohlednu.
Překonám pole kamenů.
Jsem dole a jsem živá a zdravá. Díky horo.
Člověk jdoucí na výstup si musí být vědom toho, že celou cestu tam není žádný umělý ani přírodní úkryt. Kromě vrcholové chaty. Jsme vystaveni počasí a okolnostem zcela napospas. Byla jen zima a vítr. Mohla být bouře, blesky, vánice, cokoli. To by se každý krok mnohonásobně ztížil.
Ačkoli výstup je pro zdatné turisty a není třeba být horolezec, není to legrace.
Na horu vede z druhé strany i jiná cesta, vyhýbá se ledovci, ale je daleko delší.
Příště mě čeká Preikestolen neboli Kazatelna, skalní zub nad fjordem. Už se těším.
O dalších mých kamionových zážitcích v Norsku se můžete dočíst zde:
