Článek
Odvěká touha lidstva po zachování tělesné schránky po smrti se v současnosti dostává do střetu s protipólem a to se snahou o co nejpřirozenější a energeticky nejméně náročný rozklad, určitý druh kompostování.
Ne každý má odvahu navštívit hrobku a dívat se zblízka na mumie dávno zemřelých lidí. Je v tom kousek hrůzy, kousek obdivu, neutuchající údiv nad možnostmi lidského bytí a odolávání posmrtnému rozkladu našich těl. Dokud nebude objasněn posmrtný život, ať už jeho podoba či jeho neexistence, nepřestane nás lidi fascinovat. A není divu. Bojíme se. Ne snad smrti, ale spíše umírání. Co když to bude bolet? Patrně nebude, nebo alespoň ne každého z nás. Možná časem zase vzpomeneme na dávné praktiky, kdy lidé umírali v kruhu svých bližních, a ne vykořeněni v neosobním prostředí nemocnice. Nic proti nemocnicím. Obzvlášť v naší republice mají špičkovou úroveň. Ale když naše bytí pozemské se už chýlí ke konci a lékařská věda začíná být krátká, pojednou nemocniční služby mohou ztrácet svůj hlavní smysl a pro jedince odchod domů na poslední chvíle může být vysvobozením a útěchou.
Dnes umíme lidská těla zakonzervovat pomocí chemikálií, které se aplikují do cévního systému.
Dříve se snaha o zachování tělesné stránky ubírala jiným směrem, balzamováním a obalováním vnějšího povrchu těla.
Oba způsoby mají společného jmenovatele a to zachovat lidské tělo po smrti v takovém stavu, aby jeho vzhled pokud možno připomínal co nejvěrněji jeho živou podobu. Aby připomínal spánek běžný v jeho věčné podobě.
Mumifikaci za pomoci chemikálií vnitřně aplikovaných lidé vlastně znají již stovky a stovky let.
Buddhističtí mniši podstupovali dobrovolně dlouhodobé procedury, jednoduše řečeno dobrovolnou a řízenou otravu vlastního těla jedovatými látkami, aby umožnily svému tělu po skonání proměnu v mumii a tím získali věčný život.
Těžko si představit, jaká muka museli prožívat během tohoto procesu a jak silná musela být jejich motivace vytrvat. Základem procesu bylo vzdání se příjmu vody a potravin. Namísto toho konzumovali různé části jehličnatých jedovatých stromů s naprostým minimem vody. Mohlo to trvat roky. A je to tak dávno, že vše je opředeno věčným tajemstvím a spekulacemi. Má se ale za to, že alespoň v některých případech mniši dosáhli kýženého výsledku.
Myšlenka mumifikace těla přirozeně zemřelého se jeví být daleko méně šílená.
Ale má to celé smysl? Každý z nás by si na to odpověděl jinak. Například proč se takto ostře protivit zákonitostem přírody, jaký užitek nám to přinese. Jistě, ve vzácných případech existují mumie lidí a zvířat, které vznikly shodou určitých přírodních okolností spontánně. Ale jsou to ojedinělé případy.
Jakkoli pro některého člověka může být zajímavá a žádaná představa být po své smrti navždy zachován v podobě mumie, většina lidstva se patrně k této myšlence nepřiklání.
Naopak v západním světě nabírá na popularitě opačný pól posmrtného dění.
Dalo by se to s pokorou a nadneseně nazvat kompostováním.
Myšlenka umožnit tělu se přirozeně rozložit, aniž by se planeta zatěžovala spálením nebo pohřbením těl, má něco do sebe a ještě o ní budeme hodně slyšet.
zdroje
nedd.tiscali.cz
trendwachter.cz
