Článek
Je to, jako bychom poslali sochu Husa do Vatikánu na papežovu žádost. Francouzi teď zapůjčili svou prastarou tapiserii z Bayeux do Britského muzea. Může 70 metrů dlouhý 1000 let starý pruh vyšívané látky budit aktuální politické kontroverze? Odpověď asi tušíte – může, a budí.
Pamatuji si, když jsem tapisérii osobně viděla. V jemně nasvícených prostrách katedrály v Bayeux vypadá nenápadně. Není vizuálně šokující. Je to zkrátka velmi dlouhý pás lnu se spoustou malých postaviček. Svým obsahem je ale značně podvratná. Ve velmi hrubé zkratce: Normani, kteří tehdy ovládali severní Francii, dobyli v roce 1066 Anglii v bitvě u Hastings. Tapisérii nechal vyšít bratr vítězného Viléma Dobyvatele, biskup Odo z Bayeux. Zřejmě měla být oslavou statečných činů nového anglického krále. Není jasné, co se přesně přihodilo, každopádně záměr tak úplně nevyšel. Na tapisérii je jako král označen někdo jiný, řada výjevů zachycuje brutální postup normanských vojáků nebo utíkající plačící ženy s nemluvňaty. Jedna teorie praví, že biskup Odo nechal tapisérii vyšít anglickými šlechtičnami, které byly v řemesle mnohem zběhlejší než ty normanské, a dámy tam při práci dostaly svůj „messaging“. Řada paradoxů je tedy v tomto plátně už vetkaná. Zároveň je to ale první místo, kde se vedle sebe vyskytují slova „Angli et Franci,“ tedy „Angličané a Francouzi,“ a je svědectvím jednoho ze základních momentů anglicko-francouzské historie. Ta je definovaná rivalstvím, ale zároveň také blízkostí a neustálým setkáváním.
Ještě pozoruhodnější než sporný obsah je realita výpůjčky. Že by toto unikátní, staré, extrémně citlivé dílo mělo opustit Francii, respektive Bayeux, bylo předmětem silného odporu. 68 000 Francouzů, včetně řady expertů, bylo zásadně proti. Kunstistorici odkazovali zejména na obrovská rizika pro tapisérii při svinování a převozu. I to je důvod, proč nikdy dříve Francie britským prosbám o zápůjčku nevyhověla. Ty přitom přišly přišly při řadě zásadních příležitostí – Britové o ni stáli třeba pro korunovaci královny Alžběty II. nebo pro devítisté výročí bitvy u Hastings. Vždy se ale dočkali rezolutního „non“.
Proč řekl „oui“ zrovna Emanuel Macron, mistr symbolů v politice, ačkoli svým obsahem není tapisérie zrovna smírčím sdělením?
Vykládám si to tak, že právě složitost procesu zápůjčky, v podstatě její „nemožnost,“ jak i Macron explicitně řekl, je sdělením pro naši dobu. Dobu post-brexitovou a zároveň dobu nezbytnosti jednotné Evropy. Výpůjčku již dlouho provázelo lehce nadsazené tvrzení, že její vyjednání bylo skoro stejně složité jako vyjednání podmínek Brexitu. Co tedy potřebuje veřejnost obou zemí slyšet právě po Brexitu? Ne, že „Brexit is over,“ jak to někteří interpretovali. Ale že zápůjčkou francouzská a anglická vláda říkají: „Společný postup vypadá nemožně, v hodně věcech si nerozumíme, ale my to zvládneme i tak. Jen je třeba silné politické odhodlání.“ Pro výpůjčku tapisérie z Bayeux i pro všechny další výzvy.
