Článek
Ta přesně odpovídala době svou přímočarostí, groteskností a paradoxy. USA letos vyslaly do Petrohradu prvního oficiálního delegáta od roku 2017. Možná byste čekali ekononomického experta, ale ne. Krása kulturní diplomacie je v tom, že vám umožňuje použít neprvoplánové nástroje. Do Petrohradu dorazil šéf washingtonské „Komise pro krásná umění“ Rodney Mims Cook Jr. Název organizace je trochu zavádějící, jde o prezdientem jmenovaný orgán, který rozhoduje o architektonické podobě monumentů v hlavním městě USA (a tedy i o ambiciózním plesovém sále Bílého domu a o ještě ambicióznějším vítězném oblouku Donalda Trumpa). Cook má, kromě své funkce, ještě jednu velkou výhodu pro americko-ruské vztahy: je rusofilem takového stupně, že si v domovské Atlantě postavil daču v tradičním ruském stylu. Mohl tedy udělat dojem jak svým titulem, tak „autentickou emocí,“ tolik potřebnou ingrediencí kulturně-diplomatického řemesla.
Pro insidery o něco očekávanějším hostem fóra byl Steven Seagal, hvězda amerických akčních filmů a držitel ruského pasu, který dlouhodobě mluví o vřelých rusko-amerických vztazích jako o svém snu. Jeho přítomnost podivuhodně odpovídala bojovým sportům na trávníku Bílého domu jako leitmotivu oslav 250 let Spojených států – a Trumpových narozenin. Zatímco v padesátých letech zjemňovali skrze kulturu sovětsko-americké vztahy geniální a elitní skladatelé Leonard Bernstein a Dmitrij Šostakovič, dnes je to, zcela v duchu vizionářského filmu Absurdistán, hrubozrnný akční hrdina Glimmer Man. To koneckonců dává smysl: zatímco v dobách Bernsteinova turné bojovaly Spojené státy s image nekulturního národa, kterému se posmívá intelektuální Sovětský svaz, dnes je pro image USA výzvou legenda o „měkkém a zženštilém Západu,“ kterou Rusko šíří.
Jen jako poznámku pod čarou zmiňuji, že třetí účastnicí z USA byla Candance Owens, konspirátorka a konzervativní influencerka afro-amerického původu. Aktuálně čelí žalobě Brigitte Macron za dehonestující a lživé výroky o genderu první dámy Francie. Její příběh je přesně ten žánr, ze kterého mám bolehlav – patří do něj i antisemitismus a popírání existence diskriminace Afroameričanů, stejně jako to, že ji soud označil za oběť rasismu… takže se mu s dovolením tady nebudeme věnovat víc.
Americká soft power v Petrohradu každopádně ohledává místa, kde se mohou obě strany v napjatých časech „měkce“ potkat. Zároveň ale ukazuje americké sebevědomí v rámci žánru v Rusku srozumitelného: rámované silou (dokonce fyzickou silou Stevena Seagala) a monumentalitou (v osobě Rodney Mimse Cooka Jr. odkazuje k přestavbě hlavního města). A konečně má vysoce osobní – nebo osobitou – tonalitu Donalda Trumpa, pro kterého jsou obě témata také příznačná. Soft power si přestala hrát na to, že je na konkrétních zvolených představitelích nezávislá, což patřilo k bontonu posledních dekád.
Někteří intelektuálové popisují sklony současných elit včetně Trumpa jako „neo-feudalistické“. Záleží ale, na jaké konkrétní feudály z minulosti se máme dívat pro paralely. Na ty, kteří vybírali silné osobnosti a budovali silné instituce? Ludvík XIV. zakládal v zahraničí prestižní kulturní domy, které měly přinášet více sebevědomí a trendů na francouzskou kulturní scénu a zároveň reprezentovat Francii v nejvíc „hot“ kulturních centrech té doby, třeba v Římě. Jaké je ale poslání Mimse Cooka, slabého šéfa na prezidentovi zcela závislé „umělecké“ komise, která má aktuálně za úkol stejnému prezidentovi postavit několik památníků? Kulturní diplomacie ve své neo-feudání formě se stává čiště a pouze osobní depeší ve zlaté obálce.
