Článek
Psal se rok 68, bylo mi také zrovna 9 pryč. Byl jsem s rodiči na návštěvě ve Stříbře u příbuzných. Vlastně, jediným žijícím pamětníkem toho všeho tam, už jsem jen já. Ostatní už převozník převezl. Nudný teplý srpen, den jako den, běžné vzpomínky, prostě nic k zapamatování. Až to středeční raní 21. Někdo se mnou cloumá “ Vstávej, je okupace !" is Vyvalený jako vyorana myš “ Co je to okupace ?" Válka, hoď sebou, musíme domů. Chaos začíná, jedno přes druhé, ale ve městě samém zatím nic, jen rádio hlásí nějaké podivnosti, na 9 let věku těžko k chápání. Tak něco k snídani, obléknout a na autobus směr Plzeň. Ten přijel, lidé nastupuji, my taky , sice takový šum, ale jinak zatím nic zvláštního. Usedám s rodiči a vůz vyjíždí směr Plzeň. V Plzni jako vždy přestup na vlak a dál do Prahy. Autobus v pohodě jede, horko, otevřená boční okénka, blížíme se k hlavnímu nádraží v Plzni. A rady první setkání s tím co je to ta okupace. Najednou bez výstrahy doslova šílený rachot, pár metrů od autobusu a zastávky nádraží. Tak jsem tedy poprvé slyšel střelbu z kulometu. Ne víc než 10 20 metrů od sebe. Kdo střílel dodnes netuším, snad tam nikdo nezemřel. Honem vystoupit, honem do vlaku, tu atmosféru už jsem cítil jako malý, že se změnila, vlak se za chvíli rozjel směr Praha. Někde cestou asi tak Zdice Beroun si lidi ukazují něco z oken, jo, to už byli ti osvoboditelé. V praze potom ven z vlaku, na nádraží směs uniforem, ale ven to ještě šlo, to samé na ulicích, tramvaje jezdí, do toho občas neco zeleného, vnímám najednou ty bílé ozdobné pruhy na těch všech postrcích, které se najednou vylíhly na ulicích, ty divné nečesky mluvící cosi, převažuje zelená.. Tak domů a pro dnešek konec. Velcí v domě pouštějí radio, z těch zpráv nejsou moudří oni, natož já. Celá ta atmosféra toho dne mi zůstala v paměti dodnes. Slova okupace, válka jsem ten den slyšel kolikrát. Několik dní domácí vězení, jen na dvůr, pochopitelně že potají průzkum co je v ulicích. Ale přestože jsme bydleli kus od Anděla, u tanku jak se říkalo, žádnou střelbu ani jiný kravál už jsem neslyšel. Moje premiéra s kulometem se odehrála na náměstí před hlavním nádražím v Plzni. A potom tedy vlastne ještě jedna materiální ztráta. Ve Stříbře jsem měl zůstat ještě několik dnů, skoro do konce prázdnin. A vždycky jsem tam měl n snídani tě nejlepší jogurt jaký jsem jedl, z tamni mlěkarny kus od domu pod mostem. Ty mi chyběly nejvíc a zřejmě mě zformovaly k budoucí nenávisti ke zřízení v ČSSR. Té už se nezbavím, s tím se musí čeští a také jiných národností, za ćechy se jaksi vydávající, dnes ne už tedy komunisté, z toho už nic nekápne, takže demokraté, smířit. Je to už předevčírem, ale tenhle den dokážu popsat lépe než co bylo minulý týden. To jsou ta tajemství paměti, dodnes nevybádané.
