Článek
„Vstávej, je válka! Obsadili nás!“ to bylo panečku probuzení. Byla ještě tma, na stěně se míhala světla kolony aut zatáčejících po Černém mostě a nad mou postelí se nakláněla máma se slzami v očích. Asi se o mě bála, ale smysl pro povinnost jí velel být na pátou v trafice. „Opovaž se vytáhnout paty z baráku!“ dodala ještě rádoby výhružně, ale asi tomu sama nevěřila.
No jasně, venku se něco děje a devítiletej kluk zůstane zavřenej doma! Táta byl asi na šichtě, protože jsem byl doma sám, navíc byly prázdniny, tak jsem se ráno rychle nabaštil a hurá na Čerňák. Silnice z mostu se stáčela doprava stejně jako dnes. Na straně blíž ke kolejím (nebo na druhé?) stál rozložitý strom, snad kaštan. Na ten jsem ještě s dalšími kluky vylezl a plival na dole projíždějící tanky. Tak to byl můj odpor proti srpnové okupaci.
Dospělí to měli složitější. V následujících dnech vypukla nákupní horečka. Naše matky, pamětnice druhé světové, měly jednoduchá spojení: tanky ve městech = válka = bude hlad = je třeba nakoupit zásoby mouky a cukru. Ještě řadu let poté jsem nacházel v sekretáři v obýváku deset kilových balíků cukru a na mé úšklebky mamka jen mávala rukou – „víš prd, co je to válka.“
Ale nešlo tu jen o pohled hospodyněk. Nevítaná návštěva rozdmýchala vlnu emocí. V trafice měla mamka připravený kotouč s tříbarevnou stužkou a kdo chtěl, tomu kousek odstřihla a přišpendlila na klopu. Město ozdobily nápisy s různými jmény, jako třeba Bilak, Kolder, Indra = kolaboranti. Toto sdělení zdobilo jeden dům v ulici Říjnové revoluce, která se narychlo přejmenovala na ulici 28. října, a zapamatoval jsem si je proto, že mě zaujalo zvláštní slovo kolaborant.
Tenkrát se vůbec dost psalo. Pamatuju si, jak jeden už velký kluk z naší ulice mířil – zase k Černému mostu, v rukou kýbl s barvou a štětku, v očích odhodlaný výraz. Oblouk mostu pak docela dlouho zdobilo prohlášení podle dobového beatového hitu – Válka je vůl. Co to měli porád všichni s tou válkou?
V průčelí naší školy se vypínala velká rudá hvězda. Dva mladí učitelé ji odmontovali, později z toho samozřejmě měli průšvih. To byl, pokud vím, spolu s nápisy na zdech, veškerý odpor proti okupaci v našem městečku.
obr 689
Jak šel čas, k zásobám cukru v sekretáři přibyl balík novin, časopisů a papírů psaných na stroji přes bůhvíkolikátý kopírák. Na těch samizdatech se skvěla „protistátní hesla“ typu „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“, „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša,“ nebo patetické proklamace „Dubček, Černík, Svoboda jsou zárukou národa!“, „Se Svobodou za svobodu!“ a podobně. Jasně že mě to lákalo, vždyť to bylo zakázané, ale to bylo samé „nech to bejt, někde něco vykecáš a bude průšvih“. Dobrá, rodičové, tak já si to prohlídnu, až nebudete doma… Pak ten balík najednou zmizel – a co já se měl co ptát kam, když jsem si ho neměl všímat?
Rozruch se pomalu usazoval a život ve městě ve vracel k normálu. Mouky i cukru bylo v sámošce po pár týdnech opět dost, hlavní ulice po pár měsících opět nesla jméno VŘSR, a praporky vyvěšované v oknech na 1. máje byly po pár letech (oproti roku 1969) opět oba – československý i sovětský. Těch, kteří nevyvěšovali praporky žádné, postupně ubývalo a těch, kteří měli oba české, bylo ještě míň. Třeba my. „Neblázni táto, co tim chceš dokázat? Podívej, všichni sousedi už maj´ ruský taky.“ „Řek sem ne!“ Ano, i u nás to chodilo jako jinde: v maličkostech, jako co se koupí nebo kam se pojede na dovču, měla hlavní slovo máma, ale ty důležité věci, jako praporky v oknech, ty si nechával táta.
Jak ta doba zacvičila s rodiči? Máma byla pořád stejná (měla přece na starosti jen ty maličkosti), ale táta se změnil. Jako voják Svobodovec dosud občas vylepšoval můj posudek tím, že chodil coby válečný hrdina do školy na besedy. Ale najednou, když jsem s tím zas za ním přišel, na mě vyjel. „A co mám vyprávět? Jak jsme v lágru na Sibiři stavěli železnici v třicetistupňových mrazech? Jak jsem ve dvaceti vážil čtyřicet kilo? Nebo jak nás na Dukle hnali na jatka?“ Byl to pro mě šok. Pak už se táta nikdy takhle nerozčílil, ale od té doby, ať v televizi dávali, co dávali (tolik toho zas nebylo), se už s tranzistorákem nezašíval do ložnice a snad každý večer v devět (pokud výjimečně nedávali něco, co mamka chtěla vidět) zněla obývákem znělka s bubny a píšťalami, co mi připomínala spíš nacistický pochod, a pak „Tady je Washington, patnáct hodin, posloucháte vysílání Hlasu Ameriky“. Dnes už to snad můžu prásknout, tati, ne? A taky to, jak jste mi pořád opakovali: „Hlavně o tom nemluv ve škole nebo bude průšvih!“
A co přinesl rok ´68 mně? Dvouletou epizodu ve skautu, než se přišlo na to, že správné je mít v zemi jen jednu dětskou organizaci. A hlavně Rychlé šípy a další knížky pana Foglara, které v té době - dočasně - směly vycházet. Až mnohem později mi došlo, jak moc mě tyhle dvě věci poznamenaly.
A až jako dospělý jsem pochopil, proč právě skauti a foglarovky totalitnímu režimu tolik vadily…
Zdroje:
