Článek
Modrá knížka vlastně žádná knížka nebyla. Průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě je jen takový přehnutý bleděmodrý papírek o rozměrech asi 7×10 centimetrů. Přesto to byl velmi cenný kousek papíru. Nelze říct, že se vyvažoval zlatem, protože neváží ani gram, ale měl nevyčíslitelnou cenu – jednoho, případně dvou roků života.
S úsilím o její získání jsem poprvé setkal už jako malý kluk. Po našem městečku se proháněla parta kluků na motorkách, takových, o které později zpívala Špinarka – naleštěných, chromovaných jawách „dvěstěpadinách“, jak jsem jim obdivně říkali. Jezdili i v nečase, na podzim a snad někdy i v zimě s košilemi či bundami uvázanými tak, aby měli holá záda. „Chtěj nastydnout na ledviny, aby nemuseli na vojnu,“ uvízlo mi vysvětlení nějakého dospěláka s odsuzujícím podtónem. Moc jsem tomu nerozuměl, mým dětským rozoumkem mi to připadalo jako blbost.
O deset let později jsem to už vnímal jinak. Spolu se svými vrstevníky jsem byl povolán k odvodu. Do té doby jsem nezažil tak ponižující akt.
Bylo to v kulturním domě, kterému se říkalo Armáďák (kdysi dávno to byl Posádkový dům armády). Nahnali nás do jedné místnosti – „všichni svlíknout do trenýrek!“ „čekat na zavolání!“ „další, nástup!“ Po těch letech mi připadá, že na nás všichni mluvili jen v infinitivu. Kdo? Lampasáci – důstojníci naší lidové armády. Někteří měli na uniformách bílé pláště, ale jako doktoři nevypadali. Každý branec byl změřen a zvážen, následoval výslech – ověřování toho, co měli před sebou v papírech.
Odvodová komise sestávala z řady těch zelených chlápků sedících za řadou sražených stolů v tanečním sále – podium za nimi s oponou tomu dodávalo bizarní atmosféru. Všichni ti komisaři se tvářili zamračeně, mluvili úsečně a stroze. Jednali tak s námi asi proto, abychom, řečeno slovy klasika, věděli, do čeho jdeme.
Cílem bylo, aby nad většinou z nás vynesli prokletý verdikt: schopen bez vady! Já, snad jako následek nezměrného čtení v raném dětství, jsem nosil brýle – 6,5 dioptrie mi připadalo celkem slibných. Vojáci však plamínek naděje rychle sfoukli: dostal jsem takovou šedivou průkazku a v ní zdravotní klasifikaci: stupeň D/schopen jako písař. No dobrá, řekl jsem si, aspoň nějaká úleva, řekl jsem si a vůbec mě nenapadlo, že jsem se poprvé setkal s jevem, který se v armádě běžně praktikoval. Měl i svůj název: LHK – logika houpacího koně. Silně krátkozrakého člověka zařadí jako písaře…
To jsem ještě netušil, že to, co stojí v braneckém průkazu, nebude mít na mou vojenskou službu sebemenší vliv…
V době, kdy mě a mým vrstevníkům začal hrozit povolávací rozkaz, řádka z nich vyvíjela různé aktivity, jak dosáhnout kýžené modré knížky. V liberálnějších šedesátých letech byla cesta k ní údajně snazší, zejména pro umělce. Pro mladé rockery, už z principu odmítající vojnu, která ze svobodného jedince dělá součást masy, to byla také překážka v jejich umělecké kariéře. A tak se snažili, a nezřídka úspěšně. Ostatně legenda naší rockové scény, kapela Blue efect, se údajně pojmenovala právě podle toho, že všichni její členové byly vlastníky vysněné modré knížky.
I já měl pár kamarádů muzikantů, kteří vyvíjeli podobné úsilí. Jenže v osmdesátkách už to byla cesta velmi trnitá. Jeden z nich zkoušel různé varianty, napřed na tlak (tři turky smrťáky a pak k doktorovi celou cestu běžet), pak se po konzultacích se spřáteleným doktorem rozhodl získat papíry na hlavu. Nastudoval si nějakou formu deprese a ty správné pocity a strachy a začal svou anabázi. Zřejmě působil věrohodně, ale dřív, než se dostavil výsledek, přišel jiný efekt: „ty vole, voni mi chtěj sebrat řidičák, že prej s papírama na hlavu nemůžu za volant“. To byla pro muzikanta, co věčně někde jezdil, podstatná překážka, takže následovala úspěšná léčba a rychlé uzdravení.
Nakonec to dopadlo dobře, ukázalo se, že má skutečné zdravotní problémy a modrou knížku získal skrz srdce. Ale co jeho spoluhráč z kapely, který byl zdravý?
„Zrovna jsme se profesionalizovali, začali jsme stoupat nahoru, vojna by pro bráchu i pro nás byla tragédie,“ vzpomíná další „modroknížkáč“, který ji získal na žaludeční vředy. „A tak jsme rozjeli akci Harmonika.“
Odvody v našem okrese měl na starosti jistý major, kterému nikdo neřekl nijak než Štětináč, protože nosil vlasy na ježka, stejně jako ten padouch z Rychlých šípů. A major Štětináč byl naštěstí také muzikant. „Doslechli jsme se, že touží po akordeonu značky Weltmeister, který u nás nebyl k mání. Přes známé jsme akordeon v Německu sehnali a „jen tak nezištně“ jsme ho majorovi darovali. Všichni jsme byli spokojeni, major měl radost z harmoniky a my jsme měli v kapele další modrou.“
Takových příběhů přinesla minulá doba možná tisíce. Dnes jsou to jen prapodivné historky, tehdy to byly hry o osudy lidí, které měli v rukou různí Štětináčové a jejich zelení (nebo spíš rudí?) kumpáni z armádního bratrstva.
Výše uvedené řádky nijak nemají zlehčovat postavení a význam armády v dnešní době. Jde jen o nostalgické ohlédnutí za dobou naštěstí už dávno minulou.
Zdroje:
