Článek
Vojna dělá z kluků chlapy. Okřídlená hláška, v minulém režimu hojně užívaná. Je to jeden z nesmyslů, které v kolektivní paměti přežívají dodnes. Snad proto, že individuální paměť je milosrdná a uchovává si příjemné vzpomínky, zatímco ty zlé vytěsňuje.
Vojna byla pakárna, která mladému člověku sebrala dva roky života a stála za zpřetrháním stovek, možná tisíců, milostných vztahů. Valná část mladých mužů tu zažila šikanu. Taky to byla bolševická nalejvárna. Kromě nejrůznějších nudných školení stačí zmínit to nejrozsáhlejší: Seriál 730 - povinné sledování večerního komunistického zpravodajství, Televizních novin, na politickovýchovné světnici (krásně paradoxní slovní spojení)…
Já nemůžu mluvit o vojenské šikaně, protože coby vysokoškolák jsem narukoval jako svobodník absolvent, byl jsem tedy v poddůstojnické pozici. Taková lehká vojnička. Dokonce jsem tam přibral…
Mám ale vzpomínky, jež mě v záporném vztahu k naší lidové armádě jen utvrdily. Poslali mě do Prešova na vojenské letecké učiliště. Víc dál na východ už to nešlo. Tehdy byl svět jasně rozdělen: západ – špatný, východ – dobrý. Nepřítel, který toužil náš socialistický tábor zničit a napadnout, si na nás brousil zuby na západní hranici. My na východě jsme byli doslova za humny našeho velkého laskavého obránce – hranice SSSR ležela asi třicet kilometrů od nás. Takže služba tu nebyla příliš hektická.
Dostal jsem na starosti četu patnáctiletých puberťáků, ze dvou třetin Čechů, několika Maďarů, asi deseti Slováků a jednoho zrzavého (fakt měl na hlavě zrzavé kudrliny) romského zběsilého houslistu Bikára. Kluky sem verbíři nalákali nejčastěji vějičkou: chceš být pilotem? Kdo by nechtěl? Už jim neřekli, že tím se může stát jen zhruba jeden ze sta.
Zažívali vojnu jako normální záklaďáci – ráno za jakéhokoli počasí půlhodinová rozcvička, jednou za čas vstávat ve čtyři a jít loupat brambory na oběd pro celá kasárna a podobně - ale měli i něco navíc: každé odpoledne po škole půldruhé hodiny nácviku slavnostního pochodu. Blížilo se totiž kulaté výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Při té příležitosti měla v květnu proběhnout v Bratislavě slavnostní přehlídka nejlepších pochodujících. Snad každý útvar na celém Slovensku (rozuměj jeho velitel) toužil po této cti, a tak malí puberťáci místo osobního volna dupali dennodenně po buzerplace – už od září.
Když nácvik skončil – hajdy do učeben na samostudium, až do večera. Teprve po večeři měli kluci (ti, co neměli špatný prospěch nebo kázeňské prohřešky) dvě hodiny osobního volna. Občas měli na večer zařazenou dvouhodinovou přednášku – jedna byla na téma Jak správně trávit osobní volno.
A pokud byl někdo trochu svobodomyslnější, jakože tam pár týpků bylo (súdruh desiatnik, znáte Accept? To je bomba, čo? A znáte toulen? Paráda!), z kasáren se dostal jednou za měsíc a domů třeba jednou za půl roku. V patnácti letech…
Krásné mládí jim rodiče, jejichž roli ochotně převzala matička armáda, přichystali. V době, kdy měli dělat skopičiny a nahánět holky, z nich dělala chlapy.
Neměl jsem se zle, ale vědomí, že můj život ovlivňují lidé neskonale hloupější, nebo jen lenoši, co by se v civilu neuplatnili ani náhodou, že musím spolupracovat s lidmi, jimž dělá radost ponižovat druhé (rotmistr Kurtý - vzácně vypovídající přesmyčka), bylo ubíjející. Má touha po civilu byla jako světlo v dálce.
Po pěti měsících jsem v jídelně náhodou potkal při obědě kluka, který sloužil na nedalekém letišti a radostně hlásil: „Du domu, uhrál jsem to na oči. V Košicích je skvělej doktor.“
K modré knížce vedly různé cesty…
Jsa tímto šťastlivcem náležitě poučen, začal jsem si veliteli stěžovat, že mě začíná pobolívat hlava („hlavně za očima“), že se mi zhoršil zrak a vždy k večeru mě bolí oči. Kromě hrůzy z MU (mimořádná událost) se armáda děsila toho, aby ji někdo nezažaloval, že ho zmrzačila. Takže jsem byl zakrátko pacientem očního oddělení Letecké vojenské nemocnice v Košicích.
Nevím už, jak se ten skvělý člověk jmenoval a jak vypadal, ale když mi změřil obě oči, pronesl pan primář onu památnou větu o civilu a ještě dodal strašidelný údaj, jímž své tvrzení doložil „pravé oko deväť, ľavé desať a pol dioptrie.“ To znělo slibně, zejména vzhledem k tomu, že jsem nosil brýle „šestky“, s nimiž jsem normálně fungoval. Jenže když to řekne pan primář, tak je to pravda, že jo, a člověk je prakticky slepý.
A tak jednoho krásného dne (pro mě jeden z nejkrásnějších) oznamoval denní rozkaz, že druhý den musím opustit kasárna. Sbalil jsem se (moc toho nebylo), od výkonného praporčíka si po dlouhém přemlouvání půjčil džíny (civil nám hned po narukování poslali domů, ale kdo byl na vojně, ten ví, že správný výkoňák má k dispozici všechno) a ze zeleného světa vypadl. Přišel jsem jen o necelých šest měsíců života…
Takový malý kousek papíru, a kolik radosti člověku dal… to pochopí jen pamětník. Dnešní mládež nechápe. Bohudík!
Tento text nemá za cíl znevažování armády jako takové. Mezi Armádou ČR (od roku 1993) a Československou lidovou armádou (1954 – 1990) je nebetyčný rozdíl. O tom svědčí nejen to, jaké prestiži se profesionální vojáci „těšili“ tehdy a jak to je dnes, ale především doktrína ČSLA, která plánovala napadení a obsazení západní Evropy i za cenu „nějakých ztrát“ v nástupním prostoru, tedy Čechách (viz článek Soudruh podplukovník a Varšavská smlouva - záruka míru).
Výše uvedené řádky rozhodně nechtějí zlehčovat postavení a význam armády v dnešní době. Jde jen o nostalgické ohlédnutí za dobou naštěstí už dávno minulou.
Zdroje:
