Článek
Wellbeing se překládá jako životní či osobní pohoda. Ve školství to znamená vytváření prostředí, ve kterém se cítí dobře děti i dospělí. To je samozřejmě chvályhodná myšlenka. Jenže v poslední době stále více zaznamenávám hlasy, že to je hlavní poslání školy: aby do ní dítě chodilo rádo, aby se v ní cítilo dobře a aby do ní chodilo rádo.
Celý život jsem se domníval, že škola má dítěti především dát vědomosti a podílet se na jeho výchově. Asi je nejvyšší čas to ve školství zabalit, nepobírám trendy; pomalu to začíná vypadat, že prioritou je při každé příležitosti zmiňovaný wellbeing. Učení = nepříjemnost = stres. Splnit nějaký úkol = povinnost = stres. Respektování školního řádu = omezování = stres. Je to v rozporu s wellbeingem…
Chtít po dítěti, aby cvičilo, když se mu nechce? Takhle znásilňovat jeho osobnost?
Rozhodit školáka špatnou známkou? To ne, byla by to chyba – raději neznámkujme.
Vyvolat v žákovi obavy ze špatného výsledku z písemky? Raději je nepišme…
Základní pedagogická poučka praví, že ve škole probíhá výchovně vzdělávací proces. Vzdělávání, to je snad jasné – dítě si má osvojit nějaké znalosti. A to přece nejde bez nějaké úsilí, tedy práce. Může být práce stresující faktor? Když si vzpomenu na své ruční práce v první třídě, tvrdím: rozhodně ano!
Pak je tu výchova. Dítě by si mělo ve škole osvojit nějaké návyky – například že se k sobě lidé mají chovat slušně, že je dobré spolupracovat s ostatními, že pro dosažení nějakého cíle je třeba něco udělat, že normální je pozdravit, poprosit a poděkovat, že agresivita není způsob komunikace, ale třeba i to, že pokakané spoďáry se nemají schovávat za radiátor.… K tomu jsou děti ve škole vedeny, to vše nějakým způsobem omezuje dětskou osobnost.
Možná si někdo řekne, že to se učí děti doma – zdaleka to není samozřejmost. Výchova by měla být především na rodičích, ale úroveň rodičovské výchoyy je velmi rozdílná.
A tak se pedagog setká s puberťákem, který prorazí pěstí dveře na toaletě a zdůvodní to slovy „měl jsem nervy.“ Má mu pedagog říct „no to je dobře, že jsi tu páru upustil a už jsi v pohodě“? Nebo takový šesťák, který má problém pochopit, že když matku běžně oslovuje pojmem označující ženské genitálie, nemůže si totéž dovolit k učitelce. Pokud chceme, aby se takový nezbeda cítil komfortně, nebudeme ho v jeho osobitém spontánním projevu omezovat – to by mu mohlo přivodit stres. A to přece ve škole nechceme! Ať žije wellbeing!
Změny ve školství jsou nesporně nutné – doba a společnost se vyvíjí. Ale pokud je školní vzdělávání založeno na tom, že děti mají získávat vědomosti, musí k tomu přispět i ony. Vynaložit nějaké úsilí, pracovat, získat pracovní návyky a zjistit, že existuje něco jako povinnost. Ne vždy to bývá příjemné, ale my dospělí to přece nemáme jinak. Kolikrát před námi je nějaká práce, do níž se nám nechce, ale udělat ji musíme. Že bychom ji vypustili, protože je v rozporu s naší osobní pohodou? Zkuste říct nadřízenému v zaměstnání: „hele, mně se do toho nechce, necítil bych se komfortně, já to dělat nebudu.“
Aby nedošlo k mýlce: nejsem zastánce přísného přístupu k dětem, jaký jsem zažil od některých učitelek v dětství. Myslím, že s většinou svých žáků jsem měl dobrý vztah a troufnu si tvrdit, že mě měli (aspoň někteří) rádi. Přesto, že jsem na ně kladl nějaké nároky a chtěl po nich nějakou práci. Takže byl to wellbeing? Rozhodně jsem si cestou do hodiny neříkal: tak, a teď hlavně, aby byli všichni v pohodě. Ale často to byly (samozřejmě ne vždy) fajn hodiny.
Je samozřejmě správné, když je pracovní prostředí ve škole nebo v jiném kolektivu příjemné. Ale mít to jako prioritu mi přijde scestné.
Podle mě má škola především malé lidi co nejlíp připravit na to, až budou velcí. Něco je naučit. A to leckdy vyžaduje práci. Ta nemusí být vždy příjemná. Máme proto na ni rezignovat? Je přednější wellbeing? Ať jsem za konzervu: za mě v žádném případě.
Zdroje:
