Článek
Jako dítě jsem ještě netušil, že přijde doba, kdy jídlo bude jednou z mých hlavních životních radostí. Školní jídelna mi přinesla především vzpomínky opačné. Naštěstí jich nebylo mnoho - vlastně jen tři…
Po škole do družiny, s družinou na oběd. To znamená, že jako žáci prvního stupně jsme jedli pod dozorem vychovatelek, a museli jsme tedy jíst i polévky. Na rozdíl od ostatních jsem neměl rád rajskou polévku, ale co bylo nejhorší, když člověk přišel na oběd a zjistil, že je k jídlu polévka mléčná!
Doma jsem byl veden k tomu, že co je na talíři, to se musí sníst, a dnes mohu směle prohlásit, že spadám do kategorie lidí, o nichž se říká, že mají kachní žaludek. Ale tenkrát… Byl jsem odjakživa spíš na maso, sladká jídla mě moc nebrala, i ty slavné buchtičky s krémem jsem na rozdíl od ostatních jedl tak nějak z povinnosti. Odpor ve mně vzbuzoval, a vzbuzuje dodnes, rýžový nákyp. Takový žlutobílý hranol čehosi posypaný cukrem… Rýže nasladko – kdo to má jíst?
Ale vrcholem veškerého zmaru bylo, když jsem dorazil na oběd, a než se fronta doplazila k okénku, slyšel jsem frustrující výkřiky či povzdechy: fůůůj, zemlbába! Zapečené housky s jablky posypané cukrem byly tím největším hnusem, který si z dětství pamatuju.
Abych jen nehaněl – dodnes se pamatuju skvělé bramborové krokety plněné masem se špenátem. To byla fakt mňamka!
Téměř čtyřicet let poté, co jsem opustil svou základku, jsem se vrátil do jiné, v sousedním městě. To už jsem byl ve věku, kdy jsem přehodnotil životní priority - aktivity spojené s ženami, které mi zamlada připadaly nejdůležitější, postupně nahradilo uspokojování jiných základních pudů. A tak o významu školní jídelny už jsem měl jasno.
Vaří tam fakt skvěle. Navíc kolektiv dam z této instituce změnil mé stravovací návyky k lepšímu. Desítky let jsem k obědu nejedl všelijaké ty přílohy, saláty či dokonce ovocné jogurty. Například červenou řepu jsem měl naposled v té předchozí školní jídelně. Začal jsem jíst i polévky - ty jsem celý život za součást oběda nepovažoval. Znáte tu pohádku o polévce ze sekery? Netušil jsem, kolik druhů tohoto pokrmu může existovat (špenátová, drožďová, sýrová, křenová, kapustová…) - všechny jsem zbaštil. Mléčnou naštěstí nedělaly, tu bych asi ani po těch letech nedal…
Návštěvu školní jídelny jsem zkrátka bral jako světlý bod dne, zaslouženou odměnu po práci s dětmi. Škoda, že tenhle seriál už skončil…
A tímto oslím můstkem se dostávám k současnému školnímu stravování. Kvalita obědů v té „naší“ jídelně je podle mě vysoká. Ale možná bude hůř. Je totiž nachystaná nová vyhláška ministerstva školství o školním stravování, která má tuto kvalitu zvýšit.
Vzhledem ke svému věku si můžu dovolit vyslovit konzervativní názor: měnit stravovací normy v jídelnách tak, aby děti jedly zdravěji, je nesmysl. Samozřejmě, úmysl je dobrý – každý výživový poradce i laik ví, že pro organismus je správné jíst více zeleniny, luštěnin a celozrnných výrobků. Ale každá školní kuchařka, každá vychovatelka, každý učitel vidí, jak děti jí. Stravovací návyky si totiž vytváří doma. A pokud tam nejsou zvyklé jíst polévky, čočku, cizrnu, ryby, zeleninové saláty či tmavé pečivo, v jídelně se to nenaučí. Oběd, který jim „nechutná“, prostě odnesou, kolikrát aniž by se ho dotkly. Rodiče o tom zřejmě nemají často ani tušení. Pomiňme ekonomickou stránku věci, děti prostě žijí v tom, že plýtvat jídlem není nic špatného.
To je současný stav. Pokud ona vyhláška, zatím pozdržená, vstoupí v platnost ve stávající podobě, stravování školáků se tím možná zkvalitní, ale toho vyhazovaného jídla bude určitě mnohem víc.
Dnes už dětem nehrozí zemlbába, ale odborníci, kteří to s nimi myslí dobře. Když se školák nenají v jídelně zdravě, dožene to jinde. Vždyť večerka hned vedle na rohu nabízí tolik druhů chipsů…
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Stone_Soup
