Článek
Tenkrát
Srpen 1968. Tanky a jiná technika bratrských armád, které k nám přijely zachraňovat socialismus, se nevyhnuly ani našemu městečku. O tom, jak jsem to prožíval, jsem už psal (Vzpomínky školáka: srpen 1968 - cukr v knihovně…). Jednou z řady reakcí na tuto pomoc, kromě různých nápisů na zdech, radikálních prohlášení a projevů rozjitřených emocí, byla i trikolora. Mamka prodávala v trafice na náměstí, frekventovaném místě v centru. Nevím, jestli jí to tam někdo přinesl nebo to pořídili naši, ale pamatuju si, že na pultu měla velkou roli smotané tříbarevné stuhy. „To je trikolóra,“ vysvětlila mi, „a lidi tím dávají najevo, že nesouhlasí s okupací.“ Dnes, po letech, to považuji za důstojný způsob vyjádření nenásilného protestu - ostatně nic jiného taky nezbývalo. Trikolora šla na dračku, v době, když jsem v krámě byl, si o ni řekl snad každý příchozí. Mamka vždy proužek ustřihla a přišpendlila ho každému na klopu. Připadalo mi, že ji nosili všichni dospělí. Nějakou dobu, samozřejmě… Během dalších dnů a týdnů pak věci do té doby neobvyklé postupně mizely – trikolory jako první (sejmout špendlík bylo nejjednodušší), pak přišlo zabarvování nápisů na zdech a nakonec došlo k úplnému sklopení hlav.
Ale kdo by nad tím v devíti letech mudroval? Jen se mi do paměti vrylo, že ta stužka se nenosí běžně, ale při výjimečných příležitostech, kdy se děje něco mimořádného.
Listopad 1989 - další vypjaté období našich dějin - jsem prožil aktivně a podrobněji jsem ho zachytil v samostatné vzpomínce: Vzpomínky kulisáka: Činoherák proti Vaně – listopad 89 v Ústí. Trikoloru si z těch dnů nepamatuji – možná proto, že v té horečné době nebyl čas na patetické detaily.
Dnes
Listopad 2026. Tak jo. Trikoloru na kabát a vzhůru na Letnou. Koho z nás, co jsme před sedmatřiceti lety tak nadšeně zvonili klíči, tehdy napadlo, že se jednou ta pláň znovu zaplní? Za předchozí vlády se taky demonstrovalo, i když v jiných podmínkách a za jiné věci (fijalova bída, spálená země). A ne že by se při tom nemávalo českými vlajkami a nezněla vlastenecká hesla. To prostě k demokracii patří, zaplaťpánbůh za to. Ale aby se lidi v takovém počtu v neděli hnuli z pohodlí svých domovů a vyrazili do Prahy, k tomu vede něco víc než jen politické postoje opačné od těch, jež zastává vláda. Jde o víc, a ty trikolory na našem stole mi to připomněly. Vždyť ta stužka se nenosí běžně, ale při výjimečných příležitostech, kdy se děje něco mimořádného.
Po demonstraci
Nakonec ukázalo, že trikolora jako symbol dnes už tolik nefrčí. Ale není podstatné, zda ty statisíce lidí měly na klopách tříbarevnou stužku nebo na hlavách papírovou čepici. Hlavní je to, že přišly a daly o sobě vědět. Atmosféra byla skvělá, některá slova, jež tu zazněla, velmi působivá.
Přesto jsem přesvědčen, že vláda na požadavky, které tu zazněly, nepřistoupí. Nemůžu se ubránit dojmu, že to organizátoři demonstrace ani nechtějí. Některé formulace totiž působí, jako by nenabádaly k dialogu, ale naopak ke konfrontaci. Výměna předsedy Poslanecké sněmovny, ministra obrany a ještě k tomu omluva - to si vážně někdo myslí, že na to vládnoucí koalice kývne?






