Článek
Rok 1973 byl u nás poklidným rokem normalizace. Společnost po bouřlivém roce 1968 už zase měla pevně utaženou uzdu, a tak bylo možno občas ji malinko povolit. Jedno z těch povolení mělo podobu nevídanou, neslýchanou – televizní přenos závodu formule 1. Navíc přenos Grand Prix Monaka, závodu v ulicích Monte Carla, symbolu západního přepychu a hlavního města zlotřilého hazardu.
Rok 1973 tak byl pro mě jeden ze zlomových v mém životě – otevřely se mi dveře do světa F1.
Jako snad každý kluk jsem střídal období nadšení pro různé podněty, které přicházely. Nejdřív to byli indiáni, pak Rychlé šípy, ty vystřídala auta – vystřihoval jsem si a nalepoval si jejich fotky z motoristických časopisů do tlustého sešitu.
Někdy v té době vyšel (ve Stadionu?) článek shrnující závodní sezonu F1 roku 1972 včetně tabulky. Tu jsem si vystřihl a můj tlustý sešit se tak zásadně proměnil. Už mě nezajímaly obyčejné osobáky, nastal čas pro závoďáky. Tu tabulku jsem znal zpaměti – dodnes dokážu vyjmenovat jména jezdců včetně jejich pořadí od prvního do dvanáctého místa. A se vší úctou k dnešním závodníkům, kteří mi až na pár (veteránských) výjimek připadají nevýrazní a navzájem si podobní, jako partička subtilních uhlazených mladíků, pamatuju si tehdejší matadory dodnes – protože každý na mě působil jako výrazná osobnost, odlišná od ostatních. Fittipaldi, první úspěšný Brazilec v F1 s obrovskými kotletami, skotská „mánička“ Stewart, plešatý „dědek“ Hulme, psí čumák Ickx, americký frajer Revson, argentinský „indián“ Reutemann, švédský blonďák Peterson, francouzský hezoun Cevert, divoký likvidátor Regazzoni, noblesní veterán Hill…
Grand Prix Monaco 1973 byla v televizi byla ojedinělá, zpravodajství o závodech strohé, ale pro nás fanoušky pídící se po informacích tu byly časopisy. Svět motorů s poměrně podrobnými, byť dva týdny starými reportážemi z jednotlivých GP, MOTORistická současnost a především její speciální přílohy: Piloti F 1 a ročenky Grand Prix sport. Nebylo možná snadné je sehnat, ale já měl kliku – matka prodávala v trafice, takže jsem je měl z první ruky.
A tak začala éra korespondence se světem F1. V ročenkách GP sport totiž byly adresy závodníků i nejrůznějších firem z oblasti motoristického sportu. Zřejmě někdo, kdo měl jazykově vybavené rodiče, donesl několik verzí textů v angličtině a možná i němčině.
Jedna se obracela přímo na závodníky: Vážený (doplň jméno), jsem vaším obdivovatelem a fandím vám. Mohl byste mi prosím poslat fotografii s podpisem?
Druhá verze: Vážení, jsem fanoušek motorismu a zaujaly mě vaše výrobky. Mohli byste mi poslat nějaké samolepky? Ten text jsme si opisovali jeden od druhého, já je měl ve speciálních formulovém sešitku. Tak rád bych si to přečetl. Když si představím těch chyb a nesmyslů, když kluci bez znalosti cizího jazyka přepisují šestý či sedmý opis originálu… Adresáti se museli bavit. Ale fungovalo to!
Dopisní známka stála 60 haléřů, ale na Západ 3,60. Takže jsem si spořil na aršíky známek. Svůj první dopis jsem poslal svému oblíbenci Peteru Revsonovi. Líbil se mi jeho příběh: milionářský synek, který pro svou automobilovou vášeň opustil rodinné kosmetické impérium (Revlon), změnil si jméno a upsal život závodění. Doslova… o pár let později zahynul. Snil jsem o tom, že ho můj dopis zaujme a že se třeba na svého fanouška přijede podívat. Tak jsem byl ve třinácti naivní. Nepřijel, ale fotku poslal, a nejen on, ale i další: Carlos Reutemann, Carlos Pace, Denny Hulme, Francois Cevert, Graham Hill, Niki Lauda, Clay Regazzoni… Někam se v průběhu desetiletí zatoulaly, zůstala mi jen ta poslední…
Fotka je fajn, ale co s ní? Samolepka je lepší. Ty chodily taky. Dunlop (jak se někdo může jmenovat po tenisáku? říkal jsem si), Goodyear (jak se někdo může jmenovat Dobrý rok?) – ta byla stříbřitě fluoreskující, zářivě žluté Lucas a Sunoco, červenočerné Texaco a Champion, Bosch se svíčkou, Shell se škeblí, BP s tygrem, „tyrrellová“ Elf, černozlatá John Player Special - jedna z nejhezčích… Kam se všechny poděly?
Svět F1 jsem sledoval i v dalších letech, i když to prvotní zaujetí mě postupně opouštělo, ty počátky byly tak nové, intenzivní…
I v této oblasti náš dokonalý společenský systém dostával od onoho špatného zápaďáckého na frak – auta, jež se proháněla ulicemi nedalekého Mostu (autodrom ještě nestál), byla jen slaboučkým odvarem nadupaných efjedniček. A na auto jste si místo samolepek mohli nalepit tak akorát černobílou pásku – šachovnici, pokud jste ji sehnali…
Rok 1973 byl pro mě významný. Závody Formule 1 po pár letech nahradila rocková muzika, která mě baví dodnes; sedmdesátá léta v ní stále dominují. I tehdy to byl významný rok — přinesl desky, které mě oslovily a oslovují dodnes: Houses of the Holy, The Dark Side of the Moon, Loud ‚n‘ Proud, Sabbath Bloody Sabbath, Sweet Freedom či Tubular Bells.
A v tomto roce se narodila i ta, díky níž o třicet let později skončila má občas divoká jízda životem, bohatá na nebezpečná vybočení a defekty. Od té doby, co jsem ji potkal, už jedu klidně, bez nárazů do bariér a karambolů.
Více o tématu:
https://medium.seznam.cz/clanek/jindrich-biza-kdyz-prenosy-f1-vyprazdnily-ulice-normalizacniho-ceskoslovenska-342937#utm_content=ribbonnews&utm_term=F1&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
https://medium.seznam.cz/clanek/robertino-prvni-prenos-f1-byl-dar-vlady-a-nasledovalo-pres-100-000-tyrrellu-343236#utm_content=ribbonnews&utm_term=F1&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
