Článek
Mohl bych uvést dlouhý seznam bolševikových omylů mýlil, ale mnohem kratší by byl soupis toho, v čem měl pravdu. V čem se nemýlil, byla jeho nedůvěra k hercům. Po státnicích na pedagogické fakultě byl jsem jako většina lidí kritický k režimu, ale tak nějak v mezích, jako skoro každý. Pak jsem nastoupil do Činoheráku…
V divadle, kam mě přijali, když jsem předtím absolvoval v restauraci Chaloupka s partičkou kulisáků „přijímací pohovor“ (je to dobrý, má rád bigbít, bude to našinec), jsem se dostal k trezorovým filmům. Silný dojem ve mně nechalo Kachyňovo Ucho, pobavili Menzelovi Skřivánci na niti, nezapomenu také na Herzovu Straku v hrsti (na něm se krátce předtím podílela podstatná část osazenstva divadla a také kapela Pražský výběr, která měla tehdy zákaz vystupování). Nový film hned po natočení šoupnout do trezoru – to byl v polovině osmdesátek už poměrně výjimečný cenzorský krok.
Taky tu byly k dispozici samizdatové a ze Západu propašované knížky. Utkvěly mi dvě. Román Jana Pelce …a bude hůř mě šokoval svou autentičností, drsným jazykem a silným antikomunistickým motivem. Snaha party mániček (navíc ze stejného okresu jako já) žít svobodně v totalitě počátkem 70. let na mě hluboce zapůsobila. Chápu, proč nemohla vyjít, ale nikdy jsem nepochopil, proč nesměly vycházet knížky Ephraima Kishona. Krátké a velmi zábavné povídky tohoto světově proslulého humoristy jsou naprosto apolitické. Snad vadilo to, že popisuje každodenní život v Izraeli.
Jednou jsem večer přišel do práce a ač mám empatii zřejmě po svém dědovi, zakarpatském dřevorubci, vycítil jsem mezi herci jakousi podivnou nervozitu. Když jsem po ní pátral, jeden z nich utrousil: přijela se na nás podívat Chramostová… Jedna z významných hereček 50. a 60. let, v 70. a 80. letech snad nejznámější disidentka, oficiálně persona non grata, ale mezi herci zjevně velmi uznávaná.
Záporný vztah k socialistickému zřízení. To je věta, kterou nás strašili za studií – napíšu ti to do posudku. Myslím, že tato věta vystihovala bez výjimky celý soubor – od jeho vedení přes herce, techniky až po šatnářky a uvaděčky. I já jsem přirozeně nasál tuto atmosféru a můj lehce kritický postoj k režimu se měnil na výrazně kritický.
Samozřejmě jsem byl statečný jako většina z nás – mezi svými jsem na režim nadával, ale jinak jsem byl poslušné kolečko v soukolí. I k volbám jsem nakonec šel, když mě matka uprosila (tu ostudu mi přece neuděláš). Pokud vím, tak z mých kolegů k volbám nešel nikdo – a nic se nestalo.
Činoherák měl větší či menší problémy takřka po celou dobu existence. Komunistická strana chtěla mít pod palcem úplně vše, a divadlo plné nezávislých osobností tak zákonitě naráželo na různá omezení, nucené vypouštění replik i zákazy představení kvůli autorům. O komunistu Brechtovi, který nebyl správným komunistou, nebo Rusovi Bulgakovovi, který nebyl správným Rusem, jsem se už zmínil v jedné z předchozích kulisáckých vzpomínek.
Ale zásahy byly i konkrétní. Na základě připomínek odboru kultury krajského národního výboru bylo nutno ze hry sovětského autora vypustit větu „radujte se organizovaně,“ protože „vzbuzuje nevhodnou reakci publika.“
Poslední z těchto konfrontací se odehrála počátkem roku 1989. Soubor nastudoval autorskou hru Z Košic do Aše a ještě dál. Soudruzi ji chtěli zakázat a strhla se kolem toho mela. Nakonec měli rozhodnout pracující. Představení zhlédli zaměstnanci Palivového kombinátu Antonína Zápotockého a ti cenzory zklamali. Hra se jim líbila a jejich resumé: neříkejte lidem, co se jim má líbit a co ne! znamenala pro divadlo malé vítězství. Nikoho ani nenapadlo, že je to blýskání na lepší časy…
Stávalo se, že jména některých tvůrců na byla na plakátech nahrazena jinými, protože byli v nemilosti (Josef Topol, Milan Kundera, Otakar Roubínek) nebo že hra nebyla uvedena, protože vadil její autor (Alex Koenigsmark, Karel Steigerwald).
Štěstí pro Ústí bylo, že to, co v Praze nesmí, je na „venkově“ povoleno. A tak tu zanechali významnou tvůrčí stopu mimo jiné významní režiséři ze „zlatých šedesátých“ Evald Schorm nebo Jan Grossman.
Půldruhé dekády byl jednou z nejvýraznějších osobností souboru Leoš Suchařípa, kterému komunisti nezapomněli jeho činnost v pražském Činoherním klubu a jeho postoje ro roce 1968. Pro umělce osobní tragédie, kterou Leoš velmi těžce nesl, pro Ústí paradoxně velký přínos.
Odešel jsem z divadla v únoru 1989. Narodila se nám dcerka a bylo potřeba každá koruna. Pokorně jsem se vrátil do školství a místo osmnácti set jsem bral dvojnásobek. Změna prostředí byla radikální. Na stavebním učilišti mě to ani trochu nebavilo a zřejmě ani většinu kolegů a kolegyň. Vedení tvořili kovaní soudruzi a soudružky, a tak se tu, na rozdíl od divadla, hodně soudruhovalo. A ty věčné porady o ničem… Zkrátka ze svobodného tvůrčího prostředí jsem zapadl do bahna socialistického učňovského školství.
Bylo to krátce po Palachově týdnu, o němž mi vyprávěla kamarádka, jak šla si nesla prádlo z mandlu a jak jí to prádlo pěkně vykropili vodním dělem. Ji samozřejmě taky. Když jsem na to opatrně poukázal u piva s novými kolegy, jejich reakce byla „a proč nešla jinudy?“, „a proč tam ty lidi vůbec chodili, dyť si o to říkali“, „copak se máme špatně?“, „hele, pojďte radši mluvit o ženských“.
Taky jsem vyšel po tátových stopách, který od osmašedesátého roku nedal ránu bez večerního vysílání Hlasu Ameriky. Tam v létě 89 každý večer hlásili jména lidí, kteří podepsali „protistátní“ petici Několik vět, obsahující tak drzé požadavky, jako je svoboda slova a shromažďování. A najednou slyším: Josef Kadeřábek, Zbyněk Roubal, Josef Soukup… Tyjo, to jsou kluci z divadla! Můj první pocit? Ještěže už tam nejsem, to bych to podepsal taky a malá by měla průser, sotva se narodila… Opět ukázka strachu, kterým nás bolševik za ta léta dokázal infikovat.
Pak už přišel listopad. Do práce v pondělí dvacátého jsem přišel plný novinek ze zahraničního vysílání, ale na učňáku ticho po pěšině. Praha byla od Ústí vzdálená sto kilometrů, ale vypadalo to, jako by byla ještě dál než Washington, odkud jsem měl čerstvé zprávy.
Ze školy jsem samozřejmě zamířil do divadla a tam panoval horečný ruch – výroba plakátů, letáků, telefonáty na všechny strany, porady, co dál, pořád někdo přicházel a jiný odcházel, shánění osobností, jež mají promluvit na manifestaci, kdo už nemohl, někde v koutě se natáhl a zdříml si (například jeden kluk ve vytahaném svetru, z kterého se pak stal nejmladší primátor v zemi) - zkrátka echt revoluční štáb.
Herci, kostymérky, administrativa - do práce se zapojilo celé divadlo.
Ve škole se situace v úterý řešila na poradě „nepřipustíme žádné zmatky, výuka pojede nerušeně dál“. Ve středu jsem se jako správný hrdinný odbojář hodil marod a šel k zubaři. Pak jsem mazal do divadla. Věděl jsem, že se soubor chystá vydat za studenty na fakultu. Přijel jsem pozdě, už odjeli, ale k divadlu zrovna dorazili Karel Roden s Ivanou Chýlkovou. Zřejmě se zpozdili kvůli inverzní mlze, v tomto ročním období běžné. Netušili kudy kam, tak jsem skočil k nim do auta a na kolej své almy mater je dovedl. V kolejní tělocvičně mluvili umělci ke stovkám stovky studentů a studentek, sedících na zemi. Ti byli zpočátku opatrní jako chytrá horákyně, místo stávky chtěli jít uklízet okolí školy (neučíme se, ale ani nestávkujeme). Herci v čele s uměleckým šéfem Petrem Poledňákem, jen o pár let starším než studenti, na ně apelovali, že je třeba jít do toho naplno, a nakonec je přesvědčili.
V divadle stále panoval čilý ruch a bylo zjevné, že právě tady je centrum odporu – protipól Vany, jak se nazývalo sídlo krajského výboru KSČ, před nímž se tenkrát také demonstrovalo. Prostor pod Vanou byl zaplněný skandujícími lidmi a za okny nahoře se občas pohnula záclona a objevil se zaskočený/zmatený/vystrašený komunista…
Jak šel den za dnem, lidé se přestali ostýchat nebo obávat dávat najevo své sympatie, a tak si někdo do divadla přišel pro povzbuzení a odvahu, jiný pro letáky, další pro informace, a nechyběla ani hmotná podpora: nějaká paní přinesla kastrol polévky („jen si dejte, ať máte sílu“) nebo přišla babička s pekáčem buchet („jen ať se vám to děti podaří!“).
V čele událostí stáli mladí lidé, ale někteří starší si našli svou cestu, jak je podpořit.
Jo, podařilo. To, že si později různí šikulové revoluci v podstatě ukradli, nakradli si miliony nebo že jiní dnes pošlapávají pro nás tehdy posvátné hodnoty, je věc jiná. I tak to stálo za to. Tu svobodu, která tenkrát přišla, nám už nikdo nevezme.
Snad.
Zatím…
Nebo?
Zdroje:
DVACET LET činohhttps://www.csfd.cz/film/4983-ucho/prehled/
https://www.csfd.cz/hledat/?q=straka+v+hrsti
https://www.csfd.cz/tvurce/1118-vlasta-chramostova/prehled/
https://cesky.radio.cz/za-roman-a-bude-hur-me-vyloucili-z-naroda-vzpomina-pelc-8583394
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bkolik_v%C4%9Bt
