Článek
Druhá polovina osmdesátých let probíhala ve znamení glasnosti. Pro ty mladší stručné shrnutí: čtyřicet let u nás komunisté hráli podle notiček z Moskvy, ale v roce 1985 jim nový sovětský vůdce vzkázal, že si mají hrát podle sebe. A to ti naši soudruzi neuměli - vždyť se dostali k moci tím, že zradili národ a zvolili si sovětský diktát. Tím spíš, když ten vzkaz byl doplněn radou, že pokud chtějí, klidně se mohou tóny z Kremlu inspirovat. Ty se však místním mocipánům vůbec nelíbily. Glasnost - otevřenost jim zněla falešně, a jak se ukázalo, měli recht. Za pár let se v Sojuzu glasnost vymkla kompartaji z rukou a zakrátko museli ti umělci svá fidlátka sbalit i u nás.
Severočeský kraj se pyšnil hrdým přízviskem Rudý sever a místní papaláši se mentálně zapomněli v době velikého Stalina. A tak měl i ústecký Činoherák problémy – volba repertoáru byl tanec mezi vejci. Jednou byl text německého komunistického dramatika Brechta zakázán těsně před premiérou, protože byl v rozporu s kulturní politikou (komunistické) strany, jindy nestačilo ani ruské jméno autora, protože někdo usoudil, že jeho hra zesměšňuje Sovětský svaz. On vlastně toho Bulgakova neměl rád už soudruh Stalin – a není divu, Mistr a Markétka, román o tom, jak v sovětském Rusku operuje ďábel, není zrovna prototyp díla socialistického realismu…
Stejně jako snad všechna česká města mělo i Ústí nad Labem družbu s městem sovětským. Starobylý Vladimir leží asi dvě stě kilometrů od Moskvy. Jako památka po této době v Ústí Vladimir zůstal dodnes – hotel, který byl postaven v místech, kde soudruzi zbořili podstatnou část městského centra, a pojmenován poněkud servilně po sovětském příteli.
Činoherák nastudoval hru beze slov. Upřímně řečeno, žádná bomba to nebyla, ale jazyková bariéra tím padla. A tak v rámci družby vyjelo naše divadlo na kulturní misi. Jeli jsme zvědavi, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Sovětský svaz neklamal, připravil řadu nezapomenutelných zážitků, které našince utvrdily, že cesta socialismu je opravdu slepá.
Ubytovaní jsme byli v nové výškové budově, zdánlivě luxusním hotelu. Proč zdánlivě? Koupelna byl jeden nepříliš rozsáhlý prostor ve stylu Nescafé – 3 v 1. Sprcha, záchodová mísa i umyvadlo byly směstnány do společného prostoru půldruhého metru čtverečního, takže pokud se člověk sprchoval, kromě sebe zároveň důkladně umyl i umyvadlo, zrcadlo i záchod.
To bych ještě skousnul, v koupelně netráví člověk tolik času, zvlášť zamlada, ale co mi vadilo, když jsem se usadil k mramorovému parapetu, že si tentýž parapet vybral k procházce šváb – a pěkný macek. Přiklopil jsem ho sklenicí a na těch pár dní ho uvěznil – naštěstí zřejmě neměl na pokoji další kolegy.
Kdo byl v sovětském hotelu, ví, co je to děžurnaja. Mládenec, kterého nám sovětská strana přidělila a který se o nás staral a zodpovídal za nás, nám vysvětlil, že tyto babky, sedící v hotelu na každém patře, jsou tu jakoby pro hosty, ale ve skutečnosti mají šmírovat, co se děje. Zvlášť pokud jsou hotelovými hosty innostranci – cizinci. Tipnul bych si, že to funguje dodnes.
Takhle si to pamatuju sovětský magazin (obchod): pyramidální zásoby a usměvavá продавщица (prodavshchitsa).
Vladimir je městem starodávných památek. Pravoslavné chrámy, které za Stalina nestihli zničit, byly vyzdobené tmavými ikonami se zamračenými světci. Vše takové tísnivé, ponuré…
Samozřejmě jsme také vyrazili za nákupy… No, byli jsme hotovi za chviličku. Z této výpravy si nepamatuji vůbec nic, jen potraviny mi utkvěly. Byl to takový pyramidální zážitek. Na pultě stály vyrovnány do pyramidy bochníky chleba, takové ty kvádry, co se prodávají i u nás (moskevský chléb) a v regálech za prodavačkou dva trojúhelníky – jedna z konzerv s chalvou, druhá z konzerv s rybičkami. Éto bylo vsjo.
Divadlo pojmenované po marxistickém teoretikovi kultury Lunačarském byla moderní stavba s proskleným průčelím a prostorným foyer, plným obrovských lustrů. Na první pohled hogo fogo. Na druhý: kulturnost národa se prý pozná podle jeho záchodu. Dvě ženy z našeho soubory se vydaly vyhledat toaletu. Našly místnost zhruba třicet metrů čtverečních, v ní jedno umyvadlo a dvě záchodové mísy – jinak nic. Žádné kabinky, přepážky, žádné soukromí. Dobrá, jedna šla ven, aby druhá to soukromí měla. Jenže za chvíli přišla nějaká sovětská občanka a začala se tam dobývat. Na námitku, že je obsazeno, kontrovala, že jedna mísa je přece ještě volná…
Do moderního divadla patří i toalety na úrovni.
A perlička pro nás kulisáky. Když přijel dozadu k rampě náklaďák s výpravou, ukázalo se, že tam nejsou žádná vrata. Voloďa to vysvětlil. Divadlo se stavělo v závazku na počest jakéhosi výročí, tak se šturmovalo. Stavělo se rychle, tak nějak po sovětsku – a když už zadní zeď budovy měla pět metrů, zjistilo se, že úderníci zapomněli na zadní vrata. Inu co, tak je udělali ve výšce pěti metrů a jelo se dál. Prý to stihli. A tak se všechny kulisy do toho divadla tahaly (tahají dodnes?) pomocí kladky a hupcuku.
V době naší návštěvy platil takzvaný suchoj zákon, kterým chtěl vůdce země zamezit škodám na populaci způsobenými nadměrnou konzumací alkoholu. Mimochodem neuspěl – lidé začali intenzivněji pálit načerno a úmrtnost se snad ještě zvýšila. A tak se vodka ve Vladimiru prodávala jen párkrát do týdne a její množství bylo limitováno, snad 250 g na osobu. Byli jsme se tam podívat – takové okénko v zapadlé uličce, v ní postávali lidé a klepali si ukazovákem na krk (davájtě výpjem - přibližný český ekvivalent: zachlastáme?), aby se dohodli s jiným, s kým si koupí tu vysněnou butylku. Vypadali velmi smutně, skoro zoufale. Snad nikdy jsem neviděl takovou koncentrací smutných lidí jako v této uličce.
Zkusím to shrnout: starobylé chrámy s ponurými ikonami, luxusní hotel se švábem a babkami donašečkami, divadlo se skvělým hygienickým zařízením a rampou v pěti metrech, nezapomenutelná prodejna potravin, smutek těch chlápků v uličce s vodkou. Smutek, že se nemůžou pořádně opít…
Když jsem byl malý, slýchával jsem: neraď, není ti šedesát a v Rusku jsi nebyl. Je mi už dost přes šedesát a v Rusku jsem byl dokonce dvakrát. Radit si radit nikomu netroufám, jen doporučuju těm, kteří tuto zemi adorují: nastudujte si fakta důkladně. Historie této země je plná utrpení - za mě je to smutná země se smutnými lidmi. Ale od smutku je jen kousek k zoufalství a zoufalých Rusů bychom se měli všichni bát…
Zdroje:
Kolektiv autorů: Činoherní studio DVACET LET
https://www.talkrussian.com/post/little-known-explanation-to-a-russian-gesture
