Článek
Když jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyrůstal, vše bylo jasné, budoucnost patřila socialismu. Problémy se zásobováním jsem jako dítě neřešil, žádný nedostatek jsem nepociťoval. Všechno, co jsme potřebovali, jsme měli a takové drobnosti, jako že vajíčka se prodávala v papírových sáčcích, takže jsem je z nákupu nikdy nedonesl všechna celá, to byly prkotiny. Vždyť nás čekaly světlé zítřky…
Měli jsme, co jsme potřebovali, ale už jako malí jsme si uvědomovali, že někdo má víc. Například Péťa měl koloběžku s nafukovacími dušemi, co jezdila skoro sama a krásně pérovala, my ostatní koloběžky s tvrdými gumami. On měl příbuzné v západním Německu. Ale tam přece bydleli ti, co začali a prohráli válku, proč tam mají lepší koloběžky?
Později ten zmatek vzrostl, když jsem zjistil, že jsou obchody, kde mají zboží, co by chtěl každý, ale za koruny tam nic nekoupíte. Ale někdo tam nakupovat mohl…
U nás v hornickém pohraničí žili vysloužilí havíři, kteří v meziválečném období odešli za prací do Francie i s rodinami a pak se vrátili, aby osídlili pohraničí po odsunutých Němcích. Bylo jich několik tisíc. No a po třiceti letech jim Francie vyplácela krásný „francouzský“ důchod ve valutách. Takže rodiny těchto horníků měly zboží z „Tůzu“.
Tuzex. Nejblíž k nám byl ten v Teplicích. Byl jsem tam jen dvakrát a pamatuju se, že mi přecházely oči. Na pultech džíny, v regálech magneťáky radost pohledět. Ty názvy zněly tak světově. Vedle „japonců“ jako Sony, Sanyo, Hitachi, Akai tam byly i evropské značky: Grundig, Blaupunkt, Volume… (až později mě zkušenější poučili, že to poslední není značka, ale pokyn pro majitele přístroje k hlasité reprodukci: Vohulmě)
Jako dítě mě zajímaly sladkosti. Musely jich být mraky, prý tam měli i Kinder vajíčka, možná i fialové čokolády s krávou. Já si zapamatoval jen jednu – takovou divnou, žlutou: co to je za blbost, proč dělají čokoládu ve tvaru trojúhelníku?
Po pravdě, ty magneťáky mě braly až při druhé návštěvě, to už jsem začal pošilhávat po muzice, ale při té první… Kolik tam měli angličáků! Ještě předtím, než jsem propadl jejich kouzlu, hrával jsem si jako prcek s bakelitovými mercedeskami. Měl jsem dvě a docela se mi líbily. Jedná černá, jedna fialová, bílá kolečka… Ale v osmašedesátém vyjel můj spolužák na nějaký ozdravný pobyt do Švýcarska a přivezl si odtamtud prvního angličáka, které jsem viděl. Bylo mi devět a okamžitě jsem tomuto fenoménu propadl. Své mercedesky jsem zavrhl…
Poznáte je? Iso, Lamborghini, Alfa Romeo, Porsche, Lotus, Ford… Vedle nich tuzemský mercedes - bakelitový výlisek. Co si malý kluk vybere? V souboji ideologií jsme prohrávali už od dětských let.
Autíčka v krabičkách s exotickým nápisem Matchbox (jak prozaický překlad – krabička od sirek), později označených dodatkem Superfast (superrychlé, ta už měla kola s pérováním a „poklicemi“). Chtěl je mít každý, a co si pamatuju, tak snad každý z nás jich pár měl, byť byly prakticky nedostupné. Tak už to tehdy chodilo – nic nebylo k dostání, ale nakonec když se člověk snažil, sehnal všechno. Můj starší brácha byl na to šikovný, takže já jich měl celkem dost – určitě přes dvacet. Některé značky, zejména ty sporťáky, si pamatuju dodnes: Luxusní Lamborghini Marzal, futuristické Alfa Carabo, závodní Porsche 910 a Ford Group Six, Mercury combi se dvěma psy vzadu… Luxusní Rolls Royce Silver Shadow a sporťáky Iso Grifo a Lotus Europa měly i otvírací dveře!
Ten pocit, když člověk dostal takovou kouzelnou krabičku a poprvé ji otvíral… Ach jo – kde všechny ty angličáky skončily? Zůstal mi jen ten „poršák“ …
Právě tehdy se v dětské duši zvolna rodil pocit nejistoty. Jak to, když my žijeme v tom lepším systému, mají v tom horším lepší věci? Džíny, magiče, čokošky, autíčka… O fárech, které se u nás objevovaly o Velikonocích, když západní Němci přijeli navštívit své příbuzné, kteří měli to štěstí, že nebyli odsunutí, ani nemluvě…
Na střední škole nám to vysvětlovali: To je západní úpadková konzumní společnost, která baží jen po materiálních statcích. Ty přece nejsou to důležité, důležitější jsou ideje, vybudování spravedlivé společnosti, kde bude vše rozdělováno „každému podle jeho potřeb“.
No, to bylo hezké vysvětlení, ale trochu pokulhávalo za skutečnými pocity a názory lidí. Přiznám se, že jsem bažil po angličácích, stejně jako ostatní kluci. Stejně jako mládež po džínách, chlapi po silných autech, ženy po západní kosmetice… Ale že by to bylo to, co režim považoval za životní potřebu? To asi ne…
Jako týnejdžr jsem to samozřejmě neřešil, stačilo mi, že jsem vždycky měl nějaké ty džíny a užíval si mládí. Nenapadlo mě, že budování ideální společnosti bude za čas odzvoněno a s ním zmizí i tuzexy.
Že nás čeká doba, kdy budou všechna ta tuzexová lákadla nejen k mání, ale budou nám vnucována na každém rohu. Světlé zítřky jsou sice fajn, ale měly být až zítra, jenže člověk žije dnes. Když seženete džíny ve slevě, při koupi auta si nemusíte vybírat jen mezi škodovkou, wartburgem, trabantem a žigulíkem, tropické ovoce nemáte jen na Vánoce, ale vnucují vám je v akci každý týden, to jsou přece dosažitelnější radosti. A tak v souboji idejí konzum zvítězil.
Jestli nám dřív nebylo líp, když byl svět o tolik jednodušší…
Nebylo!
Zdroje:
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/krajane_ve_svete/historie_krajanu/historie_krajanu-francie_o_ceskych_krajanech.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuzex
https://www.reeltoreel.cz/Kazeta.html
https://matchbox.fandom.com/wiki/Wiki
https://cs.wikipedia.org/wiki/Matchbox
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/umeleckoprumyslove-muzeum-porada-sjezd-anglicaku-293151
