Článek
Po Únoru ´48 si komunisté ukradli, stejně jako všechno ostatní, i organizovanou tělovýchovu. Tak jako potřebovali mít pod palcem mládežnické organizace, a tak zakázali Skauta a další organizace a založili socialistického Pionýra, stejně tak postupně zrušili Sokola, Orla i dělnické tělovýchovné jednoty a založili Československý svaz tělesné výchovy, plně podřízený režimu.
Jako v mnoha dalších oblastech (fyzická likvidace oponentů, jediná správná „naše“ kultura, totální a permanentní propaganda, adorace režimu a jeho vůdce, militarizace…) se i tady nabízí srovnání s nacistickým přístupem – všechno mít pod absolutní kontrolou.
Jako symbol oddanosti novému režimu sloužily spartakiády.
Titulek textu jsem si půjčil z písně, kterou si zčásti pamatuju z mládí. Přes usilovné hledání autora a zbytku textu, který mi z paměti zmizel, jsem nic nedohledal. Umělá inteligence (kromě toho, že když jsem ji požádal o doplnění zbytku textu, si vymyslela svůj vlastní) mi sdělila, že jde o píseň anonymní, pocházející z trampského/undergroundového prostředí. Třeba si někdo vzpomene… Každopádně ta písnička tehdy naprosto souzněla s mým názorem. Souzní i dnes.
Na všech našich stadiónech
v předpisových úborech
tisíce žen, mužů, dětí
svátek sportu světí.
Spartakiáda. Konala se každých pět let. Zažil jsem jich pět. Tu první si coby roční mimino samozřejmě nepamatuju, na druhou si matně vzpomínám, cvičilo se na „Slovanu“, fotbalovém hřišti na okraji města, a já civěl za plotem. Ta další, po okupaci v roce 1968, neproběhla. Nálada mezi lidmi nebyla taková, aby cvičili před tribunami, na nichž stáli ti, které považovali za zrádce.
Ale stačilo jen pět let a soudruhům se podařil husarský kousek. Národ byl zkrocen, umlčen a ochoten opět sehrát tělocvičnou maškarádu. A to, až na výjimky (zase ti vojáci) víceméně dobrovolně.
Už od mládí mi bylo protivné vše, co zavánělo masovostí. A nebyla masovější akce než spartakiáda. Ale dalo se jí – na rozdíl od vojenské služby – poměrně snadno vyhnout.
Nevadilo mi jen to, že člověk se při této činnosti stal jen drobným kolečkem v obrovském soukolí, že to bylo naprosté popření individuality jedince a vyzdvižení anonymní masy.
Vadilo mi především to, k čemu to vše sloužilo: k manifestaci jednoty všeho lidu s její vedoucí silou a avantgardou světových dějin, komunistickou stranou. Ty oslavné komentáře, jak nám celý svět tuto unikátní záležitost závidí, ta hrdost nad tím, jak ten náš lid jde poslušně a radostně po vytyčené cestě, jako jeden muž (žena, žák, učeň, matka s dítětem, student, voják…).
Zruční učni, táta, máma
i ze základky jsou tu s náma
nebojte se, se neztratím se
na své značce vždy umístím se…
Ona to zase tak unikátní událost nebyla. Masová shromáždění a průvody na oslavu režimu se konaly i ve fašistické Itálii, v hitlerovském Německu, a po válce také v dalších zemích socialistického tábora - SSSR, Albánii a zase Německu – to už v tom našem, demokratickém.
Není náhodou, že dnes probíhá obdoba spartakiády v jediné zemi - Severní Koreji. Masových her Arirang oslavujících režim a jeho vůdce se účastní až 100 tisíc dobrovolníků.…
Spartakiáda byla jakousi výkladní skříní socialismu, a tak její aktéři neměli trpět nedostatkem. V době celostátních spartakiád byla Praha zásobována běžně nedostatkovým spotřebním zbožím i kvalitnějšími potravinami (pamětníci vzpomínají na mandarinky či banány, které bývaly k mání jen před Vánocemi), na Strahově bylo otevřeno 65 prodejních stánků potravin. Tato hojnost, pro přespolní neobvyklá, měla podpořit dojem prosperity a úspěšnosti socialismu. Jenže vzhledem k omezeným zdrojům režimu zákonitě toto zboží muselo chybět jinde, a pak, s koncem spartakiády skončilo i období hojnosti. Výkladní skříň stáhla roletu…
Spartakiády na strahovském stadionu v letech 1975, 1980 a 1985 nebyly sice tak masové jako v padesátých letech (v roce tu 1955 vystoupilo 560 tisíc cvičenců, v roce 1960 dokonce 750 tisíc, na posledních třech „jen“ necelých 200 tisíc), ale o to více byly zvládnuté propagandisticky. Když probíhaly, člověk měl skoro pocit, že celý svět se zastavil. Spartakiádě se člověk prostě nevyhnul. A tak si matně vzpomínám na rozjuchané reportáže ze spartakiádní Prahy, zaplavené tisíci cvičenců všech kategorií. Všichni si užívali tu báječnou atmosférou a nemohli se dočkat, až projdou Branou borců a stanou se součástí něčeho obrovského, nádherného…
Prostě jsme všichni měli být Poupata, jak se nazývá skladba jednoho hitmakera, který ji složil pro cvičenky – starší žákyně: Krásný úděl máme dnes, kráčet k zítřku, žít a kvést.
V roce 1990 se už spartakiáda nekonala. Dokráčelo se k zítřku. Komunisté už necvičili s lidmi - dějiny zacvičily s nimi.
Ti nejvyšší už nestáli na tribunách, aby blahosklonně mávali na ty poslušné částečky obrovského soustrojí, jež se na jejich počest a na jejich pokyn pohybovaly v báječně vyrovnaných řadách, tak krásně stejně.
Ti nejšikovnější (ano, i takoví tam byli) se už zabydlovali v jiných partajích nebo na manažerských postech.
Ale to už je jiný, taky ne moc veselý příběh… Aspoň ten spartakiádní skončil. Snad už nikdy nikdo nebude muset stát v určený čas na značkách, aby se na povel stal součástí davu vycepovaného k oslavě režimu.
