Článek
Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, osmdesátá léta, vojenská katedra, dva soudruzi podplukovníci. Jeden drobný se stálým neupřímným úsměvem, který snad do každé věty dokázal nejméně jednou vmáčknout slovo „soudruzi“. Druhý hřmotný, který pro ostré slovo nešel daleko, nás neoslovoval „soudruzi“, ale „ku.va chlapi nese.te mě“. Jakým způsobem byli vojáci vybíráni pro vzdělávání vysokoškoláků, nevím. Podle mě to byli lidé, kteří se ani v lidové armádě, jež byla azylem pro tisíce líných kariéristů, nedokázali uplatnit.
Soudruh podplukovník, vlastním jménem Karel, který nám objasnil, že slovo mír se dá vykládat všelijak, se hrdě prohlašoval za stalinistu. To už se v té době mezi komunisty moc nenosilo, nicméně tento voják začínal kariéru v padesátých letech a myšlenkám svého mládí zůstal věrný. Tehdy se bouřili Poláci, vlna stávek vedla ke vzniku Solidarity. Soudruh Karel měl už tenkrát jasno, že jde o smrtelného nepřítele. „Já bych se s nima nes.al, vlítnul bych tam s tankama a byl by klid, jako v Maďarsku“. Nějak zapomněl zmínit „vlítnutí“ tanků k nám v roce 1968…
Pomiňme samu absurdnost studia na vojenské katedře, ranní nástupy včetně kontroly délky vlasů, nácviky pochodu, zpěv bojových písní (Karlova zvlášť oblíbená byla My, letci máme ptáky z ocele) a další směšné hraní na vojáky. Rok vojenské služby místo dvou za trochu pakárny stál. Ze samotné výuky si nepamatuju nic, jen to, že jsme u ní usínali. Vstávat před šestou nebyli rozmazlení studenti zvyklí… Zapamatoval jsem si jen jedno, zato na celý život. To když se soudruh podplukovník Karel rozhovořil o míru. Po padesáti letech to samozřejmě není doslova, ale základní teze tam jsou.
„Jasně že chceme mír, soudruzi, ale ten náš. Vám to můžu říct: existují plány, podle nichž se armády Varšavské smlouvy hnou na Západ a do týdne jsou naše tanky v Paříži. Celý ten kapitalistický systém se zhroutí a pak teprve bude opravdový mír.“ Na nesmělý dotaz, zda by to opravdu šlo tak lehce, odpověděl suverénně. „No samozřejmě by to nebylo bez ztrát, a co si budeme povídat, my, protože jsme na hranici západního světa, to odse.em asi nejvíc…“ „Jak nejvíc?“ No, moc by tu toho nezbylo, zvlášť tady v pohraničí, ale holt když se kácí les, lítaj´ třísky. Světový mír není zadarmo.“
Karel rozhodně nebyl nejvzdělanější komunista, které jsem poznal, ale na rozdíl od mnohých vzdělanců, kteří byli ve straně z kariérních důvodů, zřejmě všemu, co říkal, věřil, a byl přesvědčen, že to je správné. Takže ty jeho třísky, ty tisíce, možná stovky tisíc obětí především ze západní poloviny Československa, byly vlastně v pořádku. Nové uspořádání světa za to přece stojí…
Proč jsem si na soudruha podplukovníka vzpomněl? Jeho pojetí míru je tu po půlstoletí znovu: stejné vize má zjevně i jeden bývalý soudruh major, toho času neomezený vládce Ruska. Stejný obdiv masového vraha Stalina, stejná lhostejnost k lidským životům, stejná touha po nastolení nového světového pořádku, rozuměj našeho míru. Ten, to přece je logické, nemůže být bez obětí. Tisíce, statisíce mrtvých? To víte, když se kácí les…
Pro soudruha podplukovníka jsem měl jistou dávku pochopení: byl produktem své doby, přesvědčeným komunistou. Jistě patřil mezi ty, kterým se po roce1989 zhroutil svět. Ale přes veškerou snahu nedokážu pochopit dnešní Karly, kteří se přes historické zkušenosti naší země znovu obracejí na východ, lísají se k té pevné ruce, která dnes a denně vraždí hromady lidí, více či méně ji obdivují nebo se snaží ji obhajovat. Jakékoli vysvětlení pro toto jednání, které mě napadne, je špatné: nevědomost, nenávist, peníze? Nebo snad jiný žebříček hodnot, na němž jsou nedotknutelnost lidského života a svoboda až někde na nejspodnějších příčkách?
