Článek
Jako většina lidí nemám rád velká slova. Užili jsme si jich až až. Světlá budoucnost, Světový mír, Spravedlivý hněv lidu, Nerozborné přátelství, Smetiště dějin…
Ono to ale bez nich asi nejde. Jedny výrazy odešly na ono smetiště, jiné volné místo zaplnily: Demokratické principy, Volný trh, Svobodné volby, Nic než národ, Bruselský diktát… hned na začátku této pomyslné výměny stráží se do popředí tlačily Pravda s Láskou, ale nebyly dost průbojné, nakonec je vyšoupli zadními dveřmi ven. Do společnosti velkých slov už nepatří a ještě se jim vysmívají…
Máme tu znovu 17. listopad. Zase se někdo na Národní třídu připlíží s květinami ráno v pět, aby se vyhnul lidem, kteří by ho vypískali. Zase proběhnou dohady, jak to vlastně tenkrát bylo, jestli tehdy nebylo líp a co se mělo udělat jinak, případně koho by bylo dobré zavřít, vyhodit, popravit. Přijde na přetřes i to, zda autor tehdejšího sloganu o nutnosti vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí byl anděl nebo ďábel. Vždycky je o co se dohadovat.
Když jsem byl malý, škola nás mimo vzdělávání vedla k nepřátelství a přetvářce. Ke strachu a nepřátelství vůči špatné půlce Evropy. Nějak mi tenkrát nešlo do hlavy, že na jedné straně hranice žijí samí lotři, zatímco na té druhé samí dobráci. Nejvíc to mátlo u Němců: proč je těch zlých mnohem víc než těch hodných? Zkrátka byla jasná hranice mezi dobrem a zlem: těchhle se musíš bát, tyhle měj rád! Dnes už vím, že hranice mezi dobrem a zlem nevede po státních hranicích, ale jinudy…
Lži a přetvářka? V televizi a v novinách předstírali, že říkají pravdu, a lidé předstírali, že tomu věří. A děti? Hlavně neříkej ve škole, co jsi slyšel doma!
Patřil jsem mezi ty, co tenkrát cinkali klíči. Protože jsem nedlouho před listopadem ´89 pracoval v ústeckém Činoheráku, měl jsem onen podzim v této krajské centrále „kontrarevoluce“ kontakty a mohl tu nákazu šířit v učňovském školství, nejprve na jednom učňáku, posléze po celém kraji.
Pak šel čas a po peripetiích živelného kapitalismu v divokých devadesátkách jsem zakotvil v klidnějších vodách, na jedné severočeské radnici, coby bývalý regionální pisálek v pozici tiskového mluvčího. A pak… jednou se před radnicí se konala demonstrace. Skupina politiků stála u okna a skrz žaluzie jukala na lidi pískající a zvonící klíči. Tamhletu znám, její manžel u nás dělá, ten končí. A támhleten, ten měl zakázku u města, na tu může zapomenout, Doufám, že to někdo natáčí, posvítíme si na ně…
V ten moment jsem si uvědomil, že když se naposledy zvonilo klíči a protestovalo před radnicemi, já byl dole… Dá se ukradnout revoluce? Ano, tito lidé ze strany, vzešlé z Občanského fóra, které jsem pln ideálů spoluzakládal, to dokázali. Aspoň já to tak tenkrát cítil: okradli mě.
Od té doby se už na svět dívám skeptičtěji. Stejně jako mnozí jiní, ztratil jsem iluze, ostatně aféry od zkorumpovaných politicích z té či oné partaje se staly součástí každodenního života… Zvlášť u nás na severu, kde vtipkujeme, kolik měsíců potrvá, než si policie přijde pro dalšího primátora…
Přišly letošní parlamentní volby. Mně se jejich výsledek nelíbí. Prolhaný cizinec hájí národní zájmy, pornoherec bojuje ze tradiční hodnoty, macho s náckovskými manýry chce vést diplomacii, multimiliardář dýchá za zájmy chudých… Ale to je jen můj pohled, jiní to vnímají jinak, jak o tom svědčí výsledky voleb, a to je přece princip demokracie. Jedna parta nahradí druhou a já můžu svobodně říct, že se mi to nelíbí.
Můžu se kdykoliv sebrat a vyjet do světa, můžu si svobodně psát, co si myslím… To nám politici naštěstí neukradli. A ta svoboda je pořád mnohem víc než ta nenávist a přetvářka, co tu byly předtím. A o to přece tenkrát osmdesátém devátém šlo, ne? Jen nějak nechápu, kdy během té naší polistopadové cesty zazněl poprvé pojem pravdoláskař ve významu ubožák, hlupák, úchyl… Kdy, a hlavně proč začala být slova pravda a láska vyslovována s opovržením.
V Praze bude 17. listopadu zase manifestace. Chystáme se s manželkou taky, aby tam bylo co nejvíc lidí, kterým stojí za to zvednout hlas i po těch letech, možná dnes víc než dřív. Aby se vidělo, že kromě těch, která přivedla na různá náměstí nenávist a závist, je pořád dost těch, pro které slova jako láska a pravda nejsou sprostá slova. O lásce doma nemluvíme, protože ji považujeme za samozřejmou součást života. Svým blízkým ji dáváme a také ji dostáváme. V tom, co je důležité, tedy máme jasno. A co vy?
