Článek
Žena byla odpradávna podřízena muži – prostě proto, že byl fyzicky silnější. V primitivní době byla síla to podstatné. Žena tedy musela poslouchat, poskytovat potěšení, rodit potomstvo, poskytovat muži zázemí. Leckdy dokonce sloužila i jako obchodní artikl.
Žena je slabší, a tak ví, že nemůže bojovat silou. Jsou ale i jiné prostředky, a ty ženy za ta staletí vycizelovaly k dokonalosti. Úsměv, lichotivé slovo, lehounké posunutí tématu (samozřejmě za stálého ujišťování o mužově moudrosti a vůdčí roli), škádlivé gesto, ve správné chvíli odhalené lýtko na správném místě rozepnutý knoflíček,– je tolik možností, jimiž lze muže zlehounka usměrňovat… Ženo, tvou zbraní vždy byla, a je dodnes, manipulace.
S rozvojem civilizace vzrostla úloha náboženství a s tím se zlepšilo i postavení ženy, alespoň formálně. Bible i korán uznávají rovnost muže a ženy jako božích výtvorů, ale praxe byla odlišná. Starozákonní pojetí rodiny, kdy muž byl hlava rodu/rodiny a žena poslušnou manželkou, přetrvalo téměř dvě tisíciletí. Muž si stále udržoval dominanci, mimo jiné tím, že vzdělání (mimo církev) se vztahovalo převážně na chlapce. K čemu by potřebovala žena umět číst a psát? K péči o muže, děti a domácnost to přece nepotřebuje. Ostatně stejně jsou ženy příliš hloupé…
Nakonec se ale dočkaly. S rozvojem civilizace ztrácelo náboženství postupně svou dominanci a tradiční model rodiny přestával být nedotknutelný. Koncem 19. století se přes odpor části mužů začalo konečně dostávat ženám úplného přístupu ke vzdělání. Postupně přišly i další věci: ženské volební právo (mimochodem v jednom konzervativním švýcarském kantonu bylo uzákoněno až v roce 1990), ženy v zaměstnání, z toho plynoucí jejich ekonomická nezávislost a s ní logicky i rozvody. Už nebylo třeba hrát roli poslušné ženušky, bez manžela odsouzené k živoření.
Jsem už senior, ale pořád ve mně zůstává ten (dnes už zbytečný) primitivní instinkt, nelogický a nesmyslný. Přiznám se: když potkám ženu, jejím očím patří až můj druhý pohled. Jak může někdo hodnotit člověka podle tělesných křivek?, ptá se moje racionální část. Ale ten pravěký lovec ve mně asi stále přežívá, promiňte, dámy, já za to nemůžu. Totéž platí pro jiné primitivy, takzvané dolňáky, kteří oceňují zase jiné partie.
A to je podle mého názoru ten zásadní rozdíl mezi námi a ženami. My hodnotíme partnerky především podle jejich vnad. Ale ony ví, že vzhled není to hlavní. Tedy jejich vlastní ano - snad atavismus z minulosti, kdy mohl být předpokladem k lepšímu životu - ale náš už tolik ne. Kolik mužů, úplně obyčejných, nijak zvlášť pohledných, leckdy i postarších má po boku krásnou partnerku? Nechme stranou miliardáře, politiky a hokejky… to by byl jiný příběh. Ale i my, normální chlapi s baňatými nosy, břichy, křivýma nohama, plešatí, se vodíme s těmi krásnými - a chytrými (a ty nejchytřejší to ještě dokáží zaonačit tak, že si myslíme, že jsme sbalili my je). Ony totiž na rozdíl od nás primitivů nejdou po povrchu.
Tak co, páni, kdo je tu chytřejší?
