Článek
Divadlo, kterému Ústečáci neřeknou jinak než Činoherák, vzniklo na počátku 70. let, v době nejtužší normalizace. Působili tu i režiséři a umělci, kteří měli Prahu zakázanou, a krátce po jeho vzniku se tu sešla parta mladých herců, z některých z nich se později staly hvězdy. Já jsem tu pracoval až v druhé půlce osmdesátek, kdy Bartoška, Heřmánek, Zedníček a další známé tváře byli v Praze. Ale i tak jsem tu mohl poznat řadu zajímavých osobností. Nejdřív připomenu dva mládence, kteří v Činoheráku působili bezprostředně pro absolvování DAMU, respektive pár let poté. Oba se rovněž prosadili a váže mě s nimi i jistá míra poučení.
Aleš Procházka. Jeho hlavní vlastností, jak mi tehdy připadalo, byla ctižádost. V této branži je to běžná a snad i potřebná vlastnost, nijak to neodsuzuju, jen konstatuju. Ještě připomenu, že atmosféra v divadle byla kamarádská, lidé se spolu bavili (a popíjeli) bez ohledu na to, zda je někdo známý herec, provozní, osvětlovač nebo kulisák. Tento mladý herec do toho příliš nezapadal. Byl podle mě příliš zaujatý svou cestu vzhůru. Ale opakuju, nic proti tomu.
Aleš má charakteristický sugestivní hlas a umí s ním krásně pracovat. Kromě řady rolí ve filmech a seriálech je slyšet ze spousty rozhlasových pořadů, skvěle namluvil desítky audioknih i televizních pořadů, v dabingu svůj hlas propůjčil mimo jiné Tomu Hanksovi, Benedictu Cumberbatchovi či Alanu Rickmanovi (Severus Snape). Možná není vizuálně profláknutý, ale svůj sen z mládí – prosadit se jako herec – si svým talentem a ctižádostí dokázal splnit.
Karel Roden. Skoro by se chtělo říct opak Aleše. Do Činoheráku nastoupil pár let po škole spolu se svou partnerkou Ivanou. Hned od začátku se choval velmi přátelsky. Jako jeden z mála herců třeba nezapomínal po příchodu do divadla zajít na jeviště a pozdravit kulisáky, co zrovna stavěli scénu. Ani mejdanům se nevyhýbal, a přestože v té době měl za sebou už pár úspěšných filmů, byl to obyčejný kluk, zkrátka pohodář. Později se prosadil možná nejvíc z českých herců v Hollywoodu – hrával v akčních filmech po boku světových hvězd (Robert de Niro, Matt Damon, Wesley Snipes), ale zanechal výraznou stopu i v naší kinematografii. Natočil desítky filmů a získal dvakrát Českého lva.
Petr Poledňák, režisér a umělecký šéf divadla, zhruba stejně mladý jako Aleš s Karlem, inscenoval hru Marat-Sade německého dramatika Petera Weisse, která se částečně odehrává v prostředí francouzského blázince na přelomu 18. a 19. století. Oba zmínění alternovali jednu z velkých rolí. Když jeden hrál „hauptku “, druhý dělal křoví, jednoho z desítky bláznů za mřížemi v pozadí. To pochopitelně nebyla role, kde to herec může, jak se říká, rozbalit a ukázat svůj talent. Po několika reprízách si Petr všiml rozdílného přístupu obou a neváhal na to velmi kriticky poukázat: divadlo je týmová práce a herec by neměl hrát jen na sebe. O co šlo? Aleš, když byl v popředí, dával do toho vše a byl výborný, ale když byl součástí „křoví“, jen to tak šumloval. Karel hrál naplno v popředí, ale také jako bezejmenná figurka v davu.
Byl jsem jen o pár let starší než oba začínající herci. Jakési poučení se mi z té epizodky vylouplo až po letech. K úspěchu vedou různé cesty, kromě talentu a nezbytného štěstí záleží na povaze. Ale být týmový hráč je lepší než být sólista. Řekl bych, že to platí nejen v kumštu…
Zdroje:
Kolektiv autorů: Činoherní studio DVACET LET
