Článek
Ervěnice byly městečko v severních Čechách, mezi Mostem a Chomutovem. Jeho osud byl neoddělitelně spjat s uhlím – podstatná část mužských obyvatel byla zaměstnána v okolních hnědouhelných dolech. Česká menšina na počátku 20. století tvořila asi pětinu obyvatel, po vzniku Československa asi třetinu. Češi, kteří za Rakousko-Uherska cítili národnostní útlak, se sdružovali – mimo jiné v Sokole. Ten byl v Ervěnicích založen v roce 1898, stejně jako jeho kronika. Její jazyk je velmi archaický, někdy možná příliš patetický, hlavním přínosem je však upřímnost a autenticita.
Text je krácen a opatřen mezititulky.
Těžký život české menšiny
Roku 1897 zrušena byla vládou rakouskou známá Badeniho nařízení (výnosy rakouské vlády z dubna 1897, které pro Čechy a Moravu rozšířily používání češtiny – přinášely rovnoprávnost češtiny a němčiny ve vnějším i vnitřním úředním styku; vyvolaly bouři protestů německých politiků a obyvatel a po dvou letech byly zrušeny), což vyvolalo velikou nespokojenost v celém českém životě. Němci nechtěli rozuměti právům českého člověka, kterým ho učily státní zákony, jakož i smysl pro právo a spravedlnost. Velmi podivné pak jest, že vzdělaní a učení mužové němečtí zapřeli v sobě lidství a štvali příslušníky národa svého až i k násilí proti Čechům.
Němci a zejména zaměstnavatelé dávali českému horníku pocítiti svou moc i německou bohorovnost. V práci dostávali čeští lidé nejhorší úkol, nejbídnější plat a výpověď! Výsledek takového jednání bylo semknutí dělnictva v hornické organisace a přípravě za lepší podmínky životní všeho pracujícího lidu. Tyto organisace všímaly si jen otázek sociálních, zatím co práce a snahy o kulturní povznesení menšinového lidu byly zanedbávány.
Jak to začalo
V roce 1897 založen byl odbor Národní jednoty sokolské, jehož úkol jest každému dostatečně znám. Mnozí z horníků vycítili, že třeba menšinového dělníka vychovávat ke smyslu pro povinnost, citu pro právo, opravdovost a statečnost. Posledního nejvíce bylo třeba! 17. října roku 1898 svolána byla do hostince pana Hartiga ustavující valná hromada, na níž přednášel známý sokolský menšinář, V. Kukaň. Jednota ustanovena a zvolen výbor: Starostou br. M. Chladeček, místost. Jan Korynta, náčelníkem Fr. Šourek, jednatel Alois Křepela.
První snímek z kroniky, rok 1898. Popisek: V občanském oděvu první starosta a zakládající člen Chladeček, po jeho levici Karel Kučera, pod nim první náčelník Fr. Šourek.
Česká škola
Činnost vzdělávací v prvních létech spojena byla s činností Národní jednoty sokolské, kteráž pořádala řadu přednášek za účelem vychovati menšinu naší k boji za českou školu. Škola zřízena byla po velikých bojích, které rozrušily celé Čechy a nezůstaly bez vlivu na naši jednotu. Mnozí byli vypovězeni z práce a hledali ji za hranicemi v Sasku. Tak odešel bratr náčelník v roce 1906 - 1907 s mnohými jinými.
Docílením školy dostali se do Ervěnic učitelé, což znamená usnadnění práce zejména vzdělavatelské. Po zakoupení domů dostalo se jednotě stálého sídla v hostinci U města Prahy (původní název Austria). Tam utěšeně rozvinul se život sokolský; jednota cvičila již také žactvo. Bratři a sestry zúčastnili se sletů, třebaže jim bylo v tom bráněno německými zaměstnavateli, a nebyly řídké případy, že jim některý pan inginer, Němec, vynadal.
Válka
Závodů sokolských se bratři zúčastňovali, a nebývali mezi posledními. Radost bylo pohleděti, jak život jednoty vzkvétal a mohutněl.
Však světová válka učinila konec- zarazila vzrůst, podvázala tepnu života. Hrozná to byla doba pro Ervěnice. Kdo může to všechno popsati, kdo vylíčí hrůzy doby, kdy vojenský knoflík z rakouského pláště měl více ceny, než český život. Ať vzal´s do ruky co chtěl´s, na vše měl právo stát. Dětem odváděli vyhladovělé otce do práce četníci neb vojáci s nasazenými bajonety, titíž na rozkaz úředníků Němců zavírali vyhladovělé dělníky do vězení za to, že podvýživou trpící tělo nemohlo pracovati. Nejlepší lidé z jednoty odešli do pole; zbylí bratři poschovávali u sebe po částech majetek jednoty a zachránili jej tak před konfiskací. Zatím hrůzy války dostoupily vrcholu. Maminky českých dětí zoufale sháněly pro své rodiny potravin, Němci a úřady neméně zoufale a usilovně hledali vlastizrádce.
Naděje
Sokolská srdíčka potajmu pátrala, zda se příští české peníze budou jmenovati „sokoly“ či jinak. Pod zdánlivě klidnou hladinou českého života rodily se touhy, naděje, které zesilovány neb zeslabovány byly zprávami potajmu šířenými, ale i z novin. Krutý vládní způsob nemohl nadále trestati české vlastizrádce. Radostný záblesk oka, ruky stisknutí, anekdota, poznámka, unikaly i nejzkušenějším udavačům. Konečně došly i bezpečné zprávy o prvních legiích; zpráva, že zřízeny jsou v duchu sokolském, naplnila všechny radostí. Kvapem nyní přibývalo nespokojenosti. Léto 1918 zastihlo ervěnické Čechy jako vlekoucí se, hladem umořené stíny. Každý už tušil blízký konec, který nám měl přinést úlevy a zachránit tisíce lidí od smrti hladem.
Cvičitelský sbor v r. 1914: Klabanová, A Křivánková. M. Čadkovi, Fp: Zbíral. Fr. Růžek, Jos. Ejem. Jan Pavlíček, Karel Jánský, Jos. Ejem, učitel, náčelník jednoty, potomní brigádní generál a velitel v Praze. také pobočník přes. Kl. Gottwalda, ruský legionář (na snímku uprostřed krátce před odchodem na frontu).
Vznik ČSR - nový začátek
A přišel konec! Jak slavný a velebný byl to okamžik, který rázem zdrtil a zdeptal ničemné myšlenky našich utiskovatelů. Jak velebné a mohutné to byly okamžiky, když prvně v osvobození vlasti zavlál prapor našich barev z budovy české školy, kdysi draze krví, chlebem a slzami vykoupené.
Hned založen národní výbor, který se stával z 10 členů, z nichž 5 bylo sokolů. Národní výbor dbal, aby nebyly prováděny na mladém našem státu sabotáže, uváděl na pravou míru chyby dosavad německých úřadů, zatím co sokolská branná četa dbala na pořádek v obci.
Aktivní účast našeho členstva na životě veřejném byla první činnost sokolskou po převratě. V důsledku toho hlásilo se v naše řady mnoho nových lidí, kteří zase vystoupili, když seznali naši tuhou kázeň.
Poválečný rozkvět a velké plány - místo praporu tělocvična?
Řádný život v jednotě započal v r. 1919, ale záhy pozorovati bylo nedostatečnost místností, které používaly též jiné spolky, čímž činnost naše znesnadňována. V tomto roce bylo pořádáno mnoho sokolských podniků, čímž dána byla příležitost k hojnému vystupování na venek. Z těchž příčin vznikla touha opatřiti si sokolský prapor. Bratr Rosa připadl na myšlenku, aby bratří opatřili jednotě peníze na zakoupení praporu dobrovolnou prací. Vyzískány tak 3 000 Kč, ale prapor zakoupen nebyl, pro svoji vysokou cenu výrobní. Peníze uloženy, staly se základem kapitálu pro stavbu tělocvičny. V tomto roce pilné práce pořádáno bylo první veřejné cvičení bez překážek obce a úřadů. Později pořádána rovněž zdařilá akademie. Jednota zúčastnila se všech sokolských podniků v okolí a dokázala tak, že v osvobozené vlasti jest práce radostí, a že třeba pílí a svědomitostí nahraditi, oč nás doba válečná zkrátila.
Učitelský sbor v r. 1920 - 23 v Ervěnicích, zleva Bar. Ročková, Václav Fořt, cvič. sbor. Arnošt Šourek, vzdělavatel, Marie Běličová, náčelnice, Jos, Králová, vedoucí žaček, Boh. Komrska, sbormistr pěveckého kroužku.
Všesokolský slet a návrat legionářů
Rok 1920 byl ve znamení příprav na VII. slet všesokolský, z něhož přivezli jsme si nezapomenutelné dojmy, nadšení a duši naplněnou radostí, že jsme sokoli a příslušníky národa československého.
V témže roce vrátili se bratří legionáři a jmenováni byli čestnými členy. Rok 1921 byl nejlepším rokem dosavádního života jednoty, neboť činnost osvětová i tělocvičná velmi rozkvetla. Pořádáno mimo proslovů 7 rozhovorů, 10 přednášek, dvě tělocvičné akademie a jiné. Vadou ale byly stále přeplněné místnosti, kteréž zabraňovaly řádnému rozvoji jednoty.
Konečně vlastní hnízdo
Dal tedy na jedné schůzi bratr Arnošt Šourek popud, aby jednota vyjednávala s Národní Jednotou Sokolskou o koupi domů čp. 42 a 299 v Dolní rybní ulici. Pomýšleno jen na prozatímní tělocvičnu úpravou stodoly v č. 299. Teprve později, až by bylo dostatek prostředků po ruce, měla býti postavena Sokolovna. V listopadu 1922 dává starosta br. Tichý nabídku, abychom objekty koupili. Dvakrát vysíláme do Prahy bratry o koupi jednati a akce končí zakoupením domu č. p. 49 a 299 za 50 000 Kč, čímž jednota dobývá prvního úspěchu hospodářského. Ten dlouho Němci i politickými nesnášenlivci nenáviděný „Sokol“ buduje si své hnízdo.
Písek na stavbu sokolovny získávali Sokolové na dole Hedvika.
Přípravy ke stavbě
Rok 1923 zůstane navždy mezníkem ve vývinu naší jednoty. Ještě ku konci roku 1922 zvolen byl stavební odbor pro stavbu vlastní tělocvičny, ale nastala otázka, jak opatřiti kapitál k vybudování důstojného stánku sokolského. Zdálo se nemožným najití mecenášů pro Ervěnice, které druhdy hýbaly myslí a city celého národa. Hledali jsme tedy po sokolsku mezi námi samými. Jmění naše obnášelo před zakoupením domů 30.000 Kč.
Stavitel Kindl věřitelem, sponzorem, garantem i projektantem
Další peníze získali jsme dobrovolnou půjčkou příznivců a bratří: Bratr Karel Kindl půjčil jednotě 25 tisíc Kč na 5 let bezúročně. Bratr Karel Bohuslav půjčil 10 tisíc Kč na 4% úrok. Bratr ing. Jan Tagwerkr 1 000 Kč bezúročně na neurčenou dobu. Tím zabezpečena byla koupě od Národní jednoty sokolské a přebývalo něco málo na první výdaje se stavbou. Když výbor zakoupil domy, rozhodl se na přeměně jejich v tělocvičnu, a požádal pana stavitele Karla Kindla o radu. Ten dostaviv se do schůze stavebního odboru, slíbil opatřiti návrhy a přijmout stavbu pod ochranu své firmy.
Bratří vymohli si povolení od státního dolu Hedvika dobývati písek na lomu IV. Vesele tedy přikročeno k práci. Laskavostí pana stavitele Kindla vkusných návrhů a přestavbu koupených objektů a zároveň slibu, že práce zednické obstará vlastním nákladem. Tím činem postavil se pan stavitel v čelo našeho díla a zabezpečil dokončení projektované stavby.
Popisek pod snímkem v kronice je stručný: Tak to začalo…
Začínáme stavět!
V lednu 1923 odvážíme vydobytý písek na příští staveniště, vyjednáváme se státním báňským ředitelstvím o koupi domku v lukách u bagru. Domek získán a rozbourán bratry ve třech dnech. Práce ta byla prvním radostným potvrzením společné práce, výrazem a úspěchem bratrství. Cihly odvezeny na staveniště a započato zatím s jejich čištěním. Zde uplatnily se sestry a tato únavná práce šla rychle v před. 30. dubna začínáme opravdu se stavbou. Dlouhé řady cihel mizí a vyrůstá právě tak rychle příští obydlí sokolníka. Bratří střídali se v různých pracích, zatím co výbor se stavebním odborem počítají a obstarávají nové a nové hmoty. V měsíci květnu navážíme prvé cihly zakoupené od bratra Nohela. Obrovská hromada písku v lednu získaného zmizela a bratru jednateli stavebního odboru nastala povinnost nahraditi novou zásobu ovšem že levně, neboť pokladna spolková jest vyčerpána.
Výbor rozhodl se konečně po dlouhých úradách najíti kapitálu úvěrem. Skutečně také dne 27. září podepisuje výbor dluhopis na 60. 000 Kč České záložně v Mostě.
Kritika do vlastních řad
Z těch, kdo pomáhali výboru budovati náš stánek, zbylo jen několik věrných až do konce. Nechceme zajisté rozepisovati se o bolestných otázkách života v naší jednotě, ale v zájmu pravdy nutno říci, že byli mezi námi bratří, kterým byla pochybná zábava a bezcenná kritika přednější než naše snažení. Proto dokončení opožděno, proto nás vytrvalo do konce tak málo. Poněvadž nebylo možno postaviti tělocvičnu bez dluhů, postaral se výbor o koncesi hostinskou, a doufáme, že dostaneme i licenci biografickou.
Konečně hotovo!
Dnes, dne 9. března 1924 otevíráme slavnostně vlastní tělocvičnu, domov, který napříště vychovávati bude zas jen sokolsky cítící příslušníky našeho národa. Ať stane se naše tělocvična pravou baštou vlastenectví, lásky a bratrství. Vychovávej napříště lidi nezlomné s poctivou snahou prospěti bratru, jako celému národu. Tak stane se jistě kulturním střediskem všech dobrých lidí a povede náš život v ní k cíli, člověka Čecha, dle vzoru Tyršova a Fügnerova. Jednota naše byla šťastna, že dostalo se jí podpůrce v osobě pana stavitele Karla Kindla, jehož vzácná obětovnost a rázné zasáhnutí do stavby jsou korunovány, jen prostým bratrským díkem nás všech.
Sokolovna postavená svépomocí - pýcha ervěnických sokolů.
Kdo všechno pomohl:
Na stavbu tělocvičny došly následující dary:
Pan stavitel Karel Kindl daroval veškeré práce z oboru zednického a zapůjčil nářadí i mnoho stavebního materiálu.
1. Bratr Zadníček Antonín 50 Kč.
2. Pan Kulhánek Jos., hostinský 107,-
3. Bratr Artur Nohel dával bezplatně povozy a potahy a dar 825,40 Kč.
4. Dar bratří ze společen. hry 28 Kč.
5. Bratr Rykl Antonín 10,-
6. Bratrská ochranitelka T. J. S. v Libušíně 600,-
7. Bratr a sestra Matoušovi 100 ,-
8. Bratr Růžek Jos. ml. 85,50 Kč.
9. Dar z exkurse 1 000,-
10. Bratr Stodola, elektrotechnik z Mostu 600,-
11. Bratr Mašek Fr. vrchní báňský komisař 100,-
12. Bratr Bartoň z Náchoda 200,-
13. Banka Čsl. legií v Duchcově 200,-
14. Ústřední jednota hospod. družstev 1 000,- 1
5. Pan Pecháček Fr. z Ervěnic 100,-
16. Br. Kulhánek Fr. mladší 50,-
17. Bratr Antonín Rosa 200 Kč.
18. Bratr Faust 176 Kč.
19. Fa Nekvasil 20 for písku. 20. Pan Heller, nájemce velkostatku Holešice 5 for jemného písku a četně vypomáhal potahy.
20. fa Strnad a spol. 5 for písku, kostru a podlahu pro jeviště a dala svým nákladem vydlážditi vestibul i chodby tělocvičny.
Krátký záchvěv svobody a lichých nadějí v budoucnost - poválečný výlet do Prahy. Poslední snímek kroniky.
Smutný konec
Třicátá léta, roky válečné i poválečné přechází kronika pouze podpisy účastníků valných hromad z let 1928, 1933 a 1947. Na ně volně navazuje zdánlivě podobná listina, předznamenávající však nadcházející konec organizace. Čtyřicetiletou historii uzavírá jediná věta:
U příležitosti sloučení veškeré tělovýchovy v Sokole 22. května 1948 složili slib tito noví členové:
následuje 133 podpisů.
To, co postihlo všechny Sokoly v zemi, však pro ty ervěnické ještě nebylo poslední ranou. Jedenáct let poté byla zlikvidována nejen jejich pýcha- sokolovna, ale celá obec, která stejně jako desítky jiných v této oblasti musela ustoupit těžbě uhlí. Potomci hrdých českých horníků, kteří snášeli německý útlak a později tvořili ve vlastní zemi menšinu, přišli nejen o svou organizaci, ale i o své domovy.
