Článek
Oblastní divadlo, relativně nedaleko od Prahy, bývá pro herce přestupní stanicí. Snad každý příslušník této branže, bez ohledu na věk či pohlaví, touží po angažmá v hlavním městě. Není tajemství, že gáže v divadle nikdy nebyly (a domnívám se, že to nezměnilo dodnes) žádná sláva. Ale Praha nabízí i další možnosti – dabing, práce v rozhlase či televizi, film… A to je cesta nejen k penězům, ale také k popularitě, a po ní herci, už z podstaty svého povolání, také baží. Popularita totiž otvírá cestu k dalším možnostem – dabingu, práci v rozhlase či televizi, filmu. Takové nekonečné kolečko, do něhož se z oblastního divadla vstupuje obtížně…
Takže bylo normální, stejně jako jinde, že herecký soubor ústeckého divadla se obměňoval - někteří se dříve či později v metropoli uchytí poté, co se na oblasti řádně „vyhráli“. To byl i případ Ondry, který působil v Ústí tři sezóny. Jinak však měl cestu trochu opačnou. Měl v té době za sebou už desítku filmových rolí včetně té asi nejslavnější, čerta Janka v nadčasové pohádce Hynka Bočana S čerty nejsou žerty.
Ondra Vetchý byl snad nejskromnější herec, kterého jsem poznal. Bylo to krátce po uvedení zmíněné čertovské pohádky, která mu přinesla obrovskou popularitu. Když jsme jeli na zájezd, nosil po kapsách „dukáty“ z filmu, které rozdával fanynkám. Sláva mu ale do hlavy nestoupla - zůstal (a myslím, že je tomu tak dodnes) normální kluk. Měl rád fotbal a když mu to vyšlo, chodil se zaměstnanci divadla na fotbálek. Strašně mu vadilo, když někdo fauloval. To jsem ještě nevěděl, jak je to pro něj příznačné…
Vypadal tenkrát úplně přesně jako ten čert Janek, čupřina kudrnatých vlasů, jinak tak hubený, že mu kluci říkali Srneček, že prý je taky takový slaboučký a ze všeho vyvalený. Nevím, asi se mu to moc nelíbilo.
Ondra byl odjakživa citlivý na každou nespravedlnost a reagoval v takových situacích leckdy živelně, prudce, nebo, když to nemohl změnit, se tím trápil. Jednou jsme jeli na nějaký zájezd všichni (technika i herci) společně autobusem. V autobusu se – jak jinak – popíjelo a klábosilo. Zrovna se narazilo na nějakou „velkou“ křivdu a Ondra si zoufal. „Klucí, proč je ten svět tak nespravedlivej?“ ptal se smutně, načež se mu dostalo od mých starších kolegů rady: „Běž se zeptat Dědka, ten byl v Rusku, tak ví všechno“. Dědek, Leoš Suchařípa, byl doyen jinak vcelku mladého souboru, bylo mu „už“ přes padesát. V Ústí byl za trest, Prahu měl po osmašedesátém zakázanou a strašně ho to drtilo. Ale to je jiný, velmi smutný příběh.
Nevím, co a zda vůbec tenkrát Leoš Ondrovi poradil, ale ten si nakonec dokázal poradit sám a svou cestu si našel. Stal se jedním z našich nejpopulárnějších herců, má na kontě desítky filmů. Do povědomí (přinejmenším mužské fotbalové části ) národa se zapsal jako Jiřina Luňák z Okresního přeboru. Ale to mu zjevně nestačilo. Jeho hypertrofovaný smysl pro spravedlnost a odhodlání odporovat zlu nakonec udělalo z „pouhého“ herce jednu v největších morálních autorit v současném veřejném prostoru. Aspoň pro mě. Jeho práce pro zemi, už čtyři roky týranou ruskou agresí, je obdivuhodná. A nedokážu pochopit, že někdo tohoto ryzího člověka může špinit.
Zdroje:
Kolektiv autorů: Činoherní studio DVACET LET
