Článek
Už jsem se tu zmínil o tom, že ženy v minulosti, ve světě, kde vládla hrubá síla, se musely v životě mnohem víc snažit než muži. K tomu patřilo i pozorně vnímat vše kolem, vyhodnocovat náznaky, číst řeč těla, domyslet si souvislosti z narážek, aby byly připraveny čelit případným komplikacím. Muži tuto schopnost nepotřebovali, stačilo jim vnímat věci zjevné – hlad, žízeň, přítel, nepřítel, teplo, zima, síla, slabost… Schopnost číst mezi řádky a vnímat i to nevyslovené tak zůstala z větší části vyhrazena ženám. Dnes už tuto vlastnost k přežití nepotřebují, ale za ty tisíce let jim zřejmě přešla do krve.
Začínalo to už, když jsem chodil do školy, přesněji řečeno z ní. Na obligátní a nenáviděnou otázku „Co bylo ve škole?“ Jsem se snažil říkat to své „nic“ pořád stejně. Ale máma, i když třeba stála v kuchyni u dřezu a něco dělala, takže na mě ani nekoukla, poznala, když to „nic“ bylo jiné. „Nekecej! Co jsi zase proved´? Ukaž žákovskou!“
Uběhlo pár desítek let a s toutéž schopností se doma setkávám u své manželky. „Co se stalo?“ Nebo ještě sugestivněji (i sebeobviňování může vyznít útočně) „Co jsem zase udělala špatně?“ Obligátní „nic“, stejně jako před lety, nepomáhá. „Hned teď mi to řekni!“ A řeknu, protože chci mít klid, žejo… Když jsem se zpočátku pokoušel o úhybný manévr a vymyslil si nějakou jinou věc, neomylně poznala. „To není ono! Ven s tím!“
Na stará kolena, hlavně to pravé, operované, si užívám lázně. Je to prima se vším všudy, hlavně když vás jednou za týden přijede navštívit někdo blízký. Jsa vášnivý čtenář, objednal jsem si od návštěvy nějaké čtivo, jímž jsem se předzásobil v knihovně. Požádal jsem manželku, aby mi dovezla tu scifi, co je na poličce (upíří trilogie Hustej nářez od Františka Kotlety je dokonalý mix akce, vulgarismů, řezničiny, superhrdinů, sexu, sci fi a humoru – prostě klučičí knížka). Po jejím příjezdu jsem tedy popadl knihu a zamířil na záchod. Pochopitelně ne hned, až po patřičném uvítání. Otevřu knížku a… „Mluv,“ řekl jsem snad už po stočtyřicátéosmé. To už jsem četl!
Vylezu tedy a jdu si pro jinou knihu. Cestou jen utrousím: „Tys mi přivezla jinou knížku, tuhle už jsem četl. Ale to nevadí, já mám co číst“. A zapadl jsem zpátky.
Má skvělá žena nemá ten zlozvyk jako některé jiné mluvit na muže skrz dveře, notabene skrz tyto dveře, které jsou doma označené jako mé výsostné území. Tentokrát ale zareagovala. Věta, kterou pronesla, je koncentrací této pro nás muže nepochopitelné ženské schopnosti. „Já to slyším i přes ty dveře, jak si myslíš, že jsem blbá!!!“
Samozřejmě jsme si to vyjasnili. Já jsem nechtěl Hustej nářez – zrovna jsem dočetl Fakt hustej nářez a byl zvědavý na Mega hustej nářez. Jenže jak to má žena poznat, když jsem to neupřesnil? Pro ni je nářez jako nářez (navíc kvituji, že ve své toleranci nekomentuje můj literární vkus). Takže nakonec jsem byl za blba já.
A co tím chci vlastně říct? Pro zkušeného chlapa nic nového, ale vy mladí, dejte si bacha: ony slyší, co si myslíme! Fakt hustej nářez!
