Článek
Podstatná část naší populace jiný než demokratický režim ani nezažila. A z mnohých diskuzí na internetu to vypadá, že i ti, co totalitu zažili, ji velmi rychle vytěsnili z paměti. Je to logické, předně zapomínat to nepříjemné je přirozená vlastnost lidské paměti, a pak, ve většině případů není moc čím se chlubit. Kdo by rád vzpomínal na to, jak byl poslušným kolečkem v soukolí, s jehož chodem nesouhlasil…
A souhlasil vlastně skoro kdekdo. V roce 1989 bylo členů KSČ (včetně kandidátů) přes 1,1 milionu, to je zhruba 13 % dospělé populace. To není zrovna lichotivé číslo. Jen málo bylo přesvědčených komunistů, jak se po změně režimu ukázalo.
Každý měl hranici spolupráce s režimem jinde. I my, pro něž byla rudá legitimace tabu, jsme byli členy poslušného stáda. Chodili jsme k volbám, byli jsme 99 % ze sta. Když jsem při posledních volbách před listopadem řekl, že k volbám nepůjdu, že kluci z práce taky nechodí a nic se neděje, matka mě uprosila, ať jí nedělám ostudu. Tolik k mému pokusu vzepřít se režimu… Ano, takoví jsme byli my, devětadevadesáti procentní hrdinové. Členství v SSM, „dobrovolné“ příspěvky na fond solidarity, brigády na počest toho či onoho… Chodilo se i na manifestace. Málokdo měl odvahu nepřijít a za vrchol odvahy se považovalo zdrhnout z průvodu. A pak se v hospodě vytahovat: „´sem zdrhnul, šaška jim dělat nebudu“ a v duchu se třást, jestli to projde.
Když dnes vykládám dětem ve škole o prvomájových průvodech, koukají na mě nechápavě. „A proč jste tam chodili, když bylo volno?“ V tu chvíli si uvědomuji, že přece jenom žijeme v dobré době, když tohle je pro ně nepochopitelné.
Přišel listopad, samet, převrat, puč – jak kdo chce. Zažívali jsme obrovské vzepětí soudržnosti a naděje, radosti a dojetí. Ale dneska si už asi nikdo nechce připomínat, že tam byl i strach. Pro mě bylo nejtěžší bylo překonat právě ten. A k tomu pomáhala ta plná náměstí, kde jsme všichni společně byli za hrdiny. Ale kdy jsme se na ta náměstí začali scházet ve větším počtu? Až když to v Praze v podstatě vyválčili za nás. Jen si přiznejme – kdo z nás ještě v pátek 17. listopadu věděl, kdo to je Václav Havel? Kdo si v následujícím týdnu dovolil přijít do práce a mluvit o svobodných volbách nebo dokonce o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti?
Bylo to krásné, zaklínat se pravdou a láskou. Mnohem jednodušší než překonat strach.
Dnes pravda a láska už tolik nefrčí, ale nenávist a lež, na níž byl postaven předchozí režim, nám opět vypučela. Dokonce nese i plody.
Proč lidé lžou a jiní jim to hltají? Jsou ti lháři hloupí? Takový pan Foldyna asi nelže – má to prostě jinak nastavené než já a lhaní by pro něj zřejmě bylo moc složité. Ale pánové Rajchl nebo Okamura – nikdo mi nenamluví, že jsou to hlupáci. Naopak. Jsou to obchodníci, co našli díru na trhu. Poznali, že je tu část lidí naštvaných, nespokojených se svým životem, závistivých, sobeckých – a začali jim říkat, co chtějí slyšet. Jsem přesvědčen, že sami ví, že melou nesmysly. Jako hráči pokeru, kteří blufují. Pokud ovšem nekopou za úplně někoho jiného…
Víc než půlku života žiju ve svobodě. Vnímám, jak se společnost změnila. Za totality byl strach všudypřítomný, drželi jsme hubu a krok. Dnes si každý víceméně říká, co chce. Nikdo se nemusí bát, že ho za jeho názory někdo práskne. A tak je internet plný těch, co všechno ví a nebojí se to říct. Někteří sdílejí pravdu, jiní lži, ale jedno mají společné – kdo s nimi nesouhlasí, tomu to nandají. Řádně ho setřou, vynadají mu nebo mu začnou vyhrožovat či přát to nejhorší včetně smrti. Možná se mýlím, ale mám dojem, že ti, kteří sdílejí názory výše uvedených pánů, patří k těm radikálnějším, kteří by se s nikým nemazali. Jako správní hrdinové.
Nejsme na tom vlastně tak zle, když už se nebojíme jako tenkrát. Jen nevím, jestli právě tento způsob odvahy je změna k lepšímu…
