Článek
Nevyčnívat z řady, to bylo nevyslovené, ale praktikované krédo reálného socialismu. Začínalo to už ve škole, na tělocvik byly povinné bílé tílko, červené trenky (holky měly snad modré) a cvičky s nepochopitelnými názvy – jarmilky a toníky. Dost spolužaček tehdy nosilo krátké vlasy, nevím proč. No a my kluci jsme chodili všichni stejně „vypleskaní“, vzadu do vytracena, vpředu nesmělý náznak patky – dlouhé vlasy se netrpěly. Když je jeden spolužák měl, musel mít v žákovské knížce písemný souhlas své matky a na tělocvikáře působily jeho vlasy jako rudý hadr na býka.
Také domácnosti vypadaly všude stejně. Když jsem přišel k jakémukoli spolužákovi domů, snad v každé kuchyni byla polička s rozhlasem po drátě, v obýváku u nich, stejně jako u nás, stála v jednom rohu televize a v druhém pokud možno co největší fíkus (jeho zalévání patřilo mezi mé povinnosti, dodnes slyším matčino napolo výhružné „zalils fíkus?“). V rohu nad televizí nezřídka „plavaly“ malé plastové rybičky zavěšené na špejlích. Počátek sedmdesátek byl také dobou chemlonovou, kdo chtěl být in, měl z chemlonu povlaky na křeslech, přehoz přes gauč nebo aspoň pár ozdobných deček na stěnách. Byla to látka stejně nepříjemná na dotek jako šaty z krimplenu, které tehdy, jak si matně pamatuju, také frčely.
Jednou za čas v sobotu nebo v neděli pronesla mamka „Přijde Alena udělat mi hlavu“. Když dorazila její kamarádka, která „dělala hlavy“ kdekteré známé, nějakou dobu to v koupelně smrdělo. Prý amoniak neboli čpavek, který měl zřejmě nějaké konzervační účinky. A pak máma seděla několik hodin v kuchyni na židli, na hlavě jakousi nafouklou kuklu, z níž vedlo něco jako tunel, který jí tam foukal horký vzduch. Když to doseděla, kukla se sundala a na hlavě byly tu drobné, tu větší vlny, které pak pořád držely stejně. Nevím, jak dlouho trvalá vydržela, ale byl to zřejmě praktický bezúdržbový účes.
Jeho hlavním jevem bylo, že ho měly skoro všechny. Ještě tu bylo pár žen, které se pyšnily drdolem, lakem nastříkaným tak, že by s ním zřejmě nepohnul ani uragán. Vlasy volně na ramena dospělé ženy až na výjimky prostě nenosily. A ty výjimky byla dle mínění většiny žen (s trvalými) zavrženíhodné. Jako třeba právě maminka Honzy, co směl nosit dlouhé vlasy: to víte, inženýrka – ani nemyje okna a prý mají doma strašný nepořádek, všichni chodí zarostlí, jako by neměli na holiče.
Seriál Žena za pultem běžel v televizi o dekádu později, ale móda trvalých byla vytrvalá, přežila až do osmdesátek. Moje mamka byla taky ženou za pultem, prodávala v trafice a stejně jako všechny „holky“ z vedlejšího mlíčňáku, od řezníka, z knihkupectví, obuvi a všech dalších obchodů nosily účes Jiřiny Švorcové. Nebo spíš ona jejich. O půvabu a variabilitě tohoto účesu se lze přesvědčit, když si vyhledáte snímky z pravidelného setkávání soudruha prezidenta Husáka s ženami na Hradě u příležitosti MDŽ – ta vlnitá krása snad byla podmínkou umožňující se se soudruhem prezidentem setkat.
Doba soudruhů prezidentů a jediného účesu pro všechny ženy je naštěstí pryč. Dnes naopak většina žen nosí vlasy dlouhé, volné. To rozhodně vypadá líp, ženštěji než helma trvalé. Otázka je, je-li tento „účes“ vhodný pro všechny věkové kategorie, ale kdo jsem já, plešatý chlap, abych to soudil?
