Článek
Když jsou děti ještě mimina, vyžaduje se po nich, aby si po jídle odříhly - čím hlasitěji, tím líp - a když pouští větry, maminky jsou spokojené a chválí je za to. „Šikulka, krásně ses uprdla…“
Nevím, v kolika letech se to zlomí - kdy zatímco kluci v těchto odvětrávacích činnostech pokračují, holky „přestávají prdět“. V pěti, šesti, sedmi letech? Dřív asi ne; vnučka zatím spadá kategorie, kdy úniky vzduchu jsou považovány za normální, ne-li přímo za zábavné. „Ale, ale, copak nám to uteklo, zlatíčko?“ Až mě občas závistivě napadne, co by říkali, kdybych to udělal já…
Šestiletý vnuk právě prochází etapou „A proč?“. Na to se nedá připravit. Zkoušel jsem to a předem si vyhledával odpovědi na ta nejprofláknutější proč: proč je nebe modré, tráva zelená a moře slané. Myslíte, že se na to zeptá? Má přece svoje otázky…
Z našeho posledního setkání: Dědo, proč se papírové vlaštovce říká vlaštovka, když tomu ptákovi není vůbec podobná? Dědo, proč mluví Němci německy? Dědo, proč je válka? Člověk zaimprovizuje a všechno se dá nějak vysvětlit – i když s tou válkou mě překvapil. Ale co mě opravdu zaskočilo, když položil dotaz, který je v titulku.
Rozdílům mezi ženami a námi – primitivními a občas nevábně zavánějícími muži (pot, česnek, pivo, sýr, cibule… těch důvodů může být spousta, a navíc se dají kombinovat) a ženám vůbec jsem věnoval asi deset svých textů. Myslel jsem, že je to téma vyčerpané. Mýlil jsem se. Ženy jsou věčná inspirace.
Zamlada jsem je občas (tedy vždycky tu jednu konkrétní) přirovnával ke květinám – jsou jemné, křehké, voňavé. Tehdy ještě označit ženu za křehkou bytost neznamenalo urážku. Líbilo se jim to… Ostatně funguje to bez ohledu na věk, jak by jistě dosvědčila má poslední a nejlepší – růže stolistá.
Už jsem zmiňoval, že když jsem se svou ženou začínal sdílet lože, občas jsem se v noci probouzel a poslouchal, jestli vůbec dýchá. Tak byla tichá. Přestože byla krásně urostlá, přesně podle mého gusta, připadala mi jako prototyp jemnosti, křehkosti, půvabu. Prostě kytička. A aby mě jen napadlo téma z titulku – to by byla svatokrádež!
Uplynulo něco přes dvacet let, a přestože se máme stále rádi, pokud to jde, spíme odděleně. Děti vylétly z hnízda, místa je dost. A jsem přesvědčen, že to prospívá i našemu vztahu. Ranní konverzace nezačíná slovy „Tys zase řezal! A co já?“, ale laskavou větou: „Dobré ráno, jak ses vyspal/a?“
Abych se vrátil k původní otázce. Sdělil jsem vnoučkovi drsnou pravdu: „To není pravda, Franto. Holky prdí stejně jako my kluci!“
Ale protože nejsem žádný Jan Hus (mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu), ale normální alibistický Čecháček, a taky proto, že František už jednu ženu na piedestalu má, toto odhalení jsem upravil takzvanou bílou lží: „Samozřejmě kromě maminky!“
Některé z předchozích článků o rozdílech mezi ženami a muži:
O ženách a mužích II: čím se žena liší od zvířete aneb Když jsem přišel do sborovny…
https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/190367
O ženách a mužích V: Chlapi jsou strašní! Drobí! A kdyby jen to…
https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/240643
O ženách a mužích VI: Hustej nářez – já slyším i přes dveře, co sis myslel! https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/242259
Zdroje:
